Písně u jezera.
I.
I.
Ta hloubka modra jako blesk,
jak safír v skále září,
v ní mladý den se usmívá
svou nejjasnější tváří.
Jak báječné to sluje chrám,
pln bludičného světla;
i lesklé rybky v dřímotách
až na dně bych tam sčetla.
Tu stanul odlesk labutí,
jenž vyplul z mráčků stáda,
a v olši pod svou perutí
svou hlavu ptáče skládá.
Ó jezero! v ten klid a mír
jak v objetí se vlinout,
a duše křídlem prostřeným
v snech po tvé záři plynout!
[31]
Tvým sladce nést se blankytem,
v němž nebeský se zračí...
A přece modra hloubku znám,
kde klam ten býval sladší.
II.
II.
Šíj spoutanou v ten horstva břeh
a v prsou skalný hrot –
hoj, zpěnilo se jezero
a sténá z hloubky vod.
A vzepjalo se z vězení
a bije v stěny skal,
až trysklo mu to k oblakům
jak po svobodě žal.
A v blankytu, tam usmívá
se širá, volná výš,
ta zdá se mi, že touží snést
své nebe vězni blíž.
Ta touží bouř mu zpokojit
a v křidel rozpjetí
svou svobodou jej ovanouc
mu klesnout v objetí.
32
III.
III.
Tu zarostlá jsou na břehu
dvě vesla pohozená,
a tiše v středu jezera
tkví loďka opuštěná.
Ni vlny ani vánku dech
jí k břehu nezavěje –
já o veslo se opírám
a čekám bez naděje.
Jen k ní se pne můj teskný hled –
mně jest, že prázdna není,
že dřímá v ní, co blaha vím,
a čeká na vzbuzení –
A jenom bouř a divý proud
ten zázrak mohou svésti,
by k srdci mému přistálo
– byť ztroskotáno – štěstí!
IV.
IV.
Na rozchodu světlo s večerem,
okem v oku blankyt s jezerem.
33
Okem v oku, nechať chmurno jest,
nechť je zoře, nechť je plno hvězd.
Nedosáhle, věčně daleky,
okem v oku tanou na věky.
Okem v oku, v sladkém vidění,
věčné touze, věčném loučení.
34