Hugin a Munin.

Hugin a Munin.
V pravěku dobách, kdy pln sil a vzruchu, vůle Odin byl, dva havrany měl jak noc tmavy, u jeho sedávali hlavy vždy v poledne, když slunce svit kles’ plným zlatem na pažit. Slul první Hugin – myšlení, slul druhý Munin – vzpomnění. Se zory prvním pableskem, jak v paláci šleh’ nebeském, ti rozlétli se do daleka, kde svítil kraj a vřela řeka, přes dálné hvozdy, pohoří, svět oblétli až v zámoří; vše obhléd’ Hugin – myšlení, vše srovnal Munin – vzpomnění. 129 Jich křídly v poledne hřměl vzduch, to šeptali juž vládci v sluch, jak tvorstva dílo neslýchané vře, bují, proudí, neustane, z jich zvěstí bůh pak názor ssál a teprve se cítil král, v něm vznítil Hugin myšlení a vzkřísil Munin vzpomnění. Tak řadou nekonečných let objímal Odin celý svět, znal přírody tep, horstva žití, co klas chce, věděl, co chce kvítí, kam člověk touží a čím vře, se k světlu tře a ve tmách mře, bylť Hugin jeho myšlení a Munin jeho vzpomnění. Zástupy přešly zim a jar, byl velký Odin v posled stár, měl těžkou hlavu, těžké nohy, (čas neušetří ani bohy) a chvílemi jej mrzelo, když stín mu padl na čelo. To jistě Hugin – myšlení, to jistě Munin – vzpomnění! Ti neúprosní byli tu v plného slunce zákmitu a neúprosně vyprávěli, jak zvolna svět se změnil celý, 130 a bohu znělo to jak smích, jak poškleb časů krásnějších. Co dnes mu Hugin – myšlení, co dnes mu Munin vzpomnění? I zařval na ně z plných plic: „Juž dosti! Nechci slyšet víc! Jsem znaven vším, chci klid a snění a hrobové chci zapomnění!“ – Však darmo, vždycky v tentýž čas šum perutí on slyšel zas, v ráz byl tu Hugin – myšlení, v ráz byl tu Munin – vzpomnění. Tu v hněvu mocnou ruku vzpřáh’ a po svém těžkém mlatu sáh’, chtěl dvojici tu jedním rázem, tu neodbytnou, srazit na zem. Však mrtvá sklesla ruka mdlá, zrak zakalen jak mlhou plá, v sluch řve mu Hugin – myšlení, v sluch řve mu Munin – vzpomnění. A mroucí k slunci zvedl zrak. Jich křídla rostla do oblak, jak plachty velké lodě byla, ba hvězdy juž i slunce kryla, a jejich hlas zněl moří řev a milionů volných hněv: „Jsem věčný Hugin – myšlení! Jsem věčný Munin – vzpomnění! 131 A jsi-li mrtev, buď to sám! Vždy člověk tu – ten zbude nám, jej místo tebe osedláme, jsme věční, jej dokavad máme, jej budem bodat, hlodat, drát, v sluch jemu hřímat, lkát a lát: jeť vždycky kletbou myšlení a stokrát horší – vzpomnění!“ 132