Zpěv posledních bardů gallských.

Jaroslav Vrchlický

Zpěv posledních bardů gallských.
Vše posekáno. V jedné změti tu starci, ženy, muži, děti! Jak velká vlna na úskalí zmar jistý juž se na nás valí; pryč s harfami teď, v meče pěstmeče v pěst, ať slyší nebe naši zvěst, co vrah juž deptá štěrk i klest: Syn zpěvu může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! Jak dub se kácí se skaliska, když mlatem do něj Taran tříská, my padnem hrdě v květu síly! Nás se všech stran juž obklíčili, nám zapálili srub i svor. Ó rvete tvrdá žebra hor, ať v smrti ucítí náš vzdor: Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! 120 Dnes ráno slunce před východem jsme byli ještě s celým rodem na mohylách, kde v pusté noci spí dědové i naši otci. Teď večer kol a šer a dým, ať naše krev teď tryskne k nim, v hluš jejich zahřmí vítězstvím! Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít. Juž tady jsou a kol se kupí. Zda jsou to vlci? Jsou to supi? Co chtějí od nás? Otců víru! A lijí na nás v ohni síru. Ten jeden v čele nese kříž, to znamení, ha, známe již, mrak v duši padá, v oči tíž. Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! Teď na ně! Meč v tvé pěsti v tříšti! Sám nestojíš přec na bojišti, meč na zemi, však harfy zvednem jak mlaty výš a nepoblednem, ať strun jich pukajících zvěst v hvozd volá, stráně, strž a klest: zde život – nikdy otců čest! Syn zpěvu může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! 121