Smrt Oliviera.

Jaroslav Vrchlický

Smrt Oliviera.
Juž Olivier, že jest raněn, cítil. Tu naposled meč v pěstě obě chytil a v divém vzteku začal sekat kolem, až krev a krev a krev tu tekla polem, jak plátno rozťal jednomu štít zlatý, jak třtiny krušil oštěpy a pláty, z krunýřů lítala tříšť na vše strany, jak z dubu kůra, když je bleskem zdraný. Kdo takto by jej viděl, musil říci: Ten rek je poklad! To je anděl mstící a dobrý jistě vasal svého pána! Meč bleskem byl a hromem byla rána, Mont José! Bůh! a Karel! při tom volal a nejvíc Roland! Tento neodolal a mrtvol nakupených celým stohem se k němu prodral, aby dal mu s bohem. V tvář pohléd’ mu. Ta byla děsně bledá, jak nebe, když se na něm luna zvedá, 159 po délce jeho těla krev jen tekla a byla horká jako láva z pekla, kol zemi barvila do fialova. A dobrý Roland nemoh’ říci slova, jen cítil, Francie jak vdovou bude po tomto reku, dědictví jak chudé jsou po něm ostatní a jak svět celý jak sirotek, jak císař osiřelý tou bude ranou, jakby ztratil syna, jak opláče jen toho paladina! A co tak Roland přemítal, v té chvíli již bez smyslu se náhle s koně chýlí tak dojat bolestí nad druha ztrátou. Však tento mroucí v přilbu jeho zlatou, by vzkřísil jej a zvolal k povinnosti, sek’ s divou silou v neurvalé zlosti, až proťal ji, až cítil Roland meče svist vlasy projet, rázem mdloby křeče střás’ s duše, na koni se vztyčil prudce a Oliveru obě chytil ruce a bolným hlasem pravil: „To mně, bratře? jsem Roland přec!“ – V zrak mroucí jemu patře jak sítí chvěl se, když v ně vichr duje; mdlým retem Olivier pohybuje děl: „Vím to, drahý, odpusť, vidím tmíti se celý svět... však ty dál musíš žíti, ne omdlévat, já volal tě tou ranou zpět k práci nové!“ Sklonil hlavu stranou a v objetí se druha svého zřítil. 160 V tom strašnou chvíli blížiti se cítil, i ztratil zrak i sluch, sjel na zem prudce a mechanicky sepjal mdlé juž ruce a vyznával se, šeptaje, z všech hříchů, svou řekl divokost, svou řekl pýchu a nezatajil ani ten hřích sladký, jenž tak se trestá proto, že tak krátký: hřích milování děvčátek a paní. I začlo proň to těžké umírání, rty chvěly se a Roland tušil pouze, co zmírající říci chtěl v své touze: „Svůj ráj mi otevř, Bože svrchovaný, za všecky moje v nevěřící rány a žehnej Karlu i Francii mojí a nejvíc Rolandu, jenž vedle stojí!“ Dál nemohl, rty počaly se chvěti, pad’ na zemzem, jak byl dlouhý, ve objetí jej tiskla smrt juž. V dálce kdes vyl šakal a Roland hlasně nad přítelem plakal. 161

Básně v knize Nové zlomky epopeje: