Smrt Oliviera.
Juž Olivier, že jest raněn, cítil.
Tu naposled meč v pěstě obě chytil
a v divém vzteku začal sekat kolem,
až krev a krev a krev tu tekla polem,
jak plátno rozťal jednomu štít zlatý,
jak třtiny krušil oštěpy a pláty,
z krunýřů lítala tříšť na vše strany,
jak z dubu kůra, když je bleskem zdraný.
Kdo takto by jej viděl, musil říci:
Ten rek je poklad! To je anděl mstící
a dobrý jistě vasal svého pána!
Meč bleskem byl a hromem byla rána,
Mont José! Bůh! a Karel! při tom volal
a nejvíc Roland!
Tento neodolal
a mrtvol nakupených celým stohem
se k němu prodral, aby dal mu s bohem.
V tvář pohléd’ mu. Ta byla děsně bledá,
jak nebe, když se na něm luna zvedá,
159
po délce jeho těla krev jen tekla
a byla horká jako láva z pekla,
kol zemi barvila do fialova.
A dobrý Roland nemoh’ říci slova,
jen cítil, Francie jak vdovou bude
po tomto reku, dědictví jak chudé
jsou po něm ostatní a jak svět celý
jak sirotek, jak císař osiřelý
tou bude ranou, jakby ztratil syna,
jak opláče jen toho paladina!
A co tak Roland přemítal, v té chvíli
již bez smyslu se náhle s koně chýlí
tak dojat bolestí nad druha ztrátou.
Však tento mroucí v přilbu jeho zlatou,
by vzkřísil jej a zvolal k povinnosti,
sek’ s divou silou v neurvalé zlosti,
až proťal ji, až cítil Roland meče
svist vlasy projet, rázem mdloby křeče
střás’ s duše, na koni se vztyčil prudce
a Oliveru obě chytil ruce
a bolným hlasem pravil: „To mně, bratře?
jsem Roland přec!“ – V zrak mroucí jemu patře
jak sítí chvěl se, když v ně vichr duje;
mdlým retem Olivier pohybuje
děl: „Vím to, drahý, odpusť, vidím tmíti
se celý svět... však ty dál musíš žíti,
ne omdlévat, já volal tě tou ranou
zpět k práci nové!“
Sklonil hlavu stranou
a v objetí se druha svého zřítil.
160
V tom strašnou chvíli blížiti se cítil,
i ztratil zrak i sluch, sjel na zem prudce
a mechanicky sepjal mdlé juž ruce
a vyznával se, šeptaje, z všech hříchů,
svou řekl divokost, svou řekl pýchu
a nezatajil ani ten hřích sladký,
jenž tak se trestá proto, že tak krátký:
hřích milování děvčátek a paní.
I začlo proň to těžké umírání,
rty chvěly se a Roland tušil pouze,
co zmírající říci chtěl v své touze:
„Svůj ráj mi otevř, Bože svrchovaný,
za všecky moje v nevěřící rány
a žehnej Karlu i Francii mojí
a nejvíc Rolandu, jenž vedle stojí!“
Dál nemohl, rty počaly se chvěti,
pad’ na zemzem, jak byl dlouhý, ve objetí
jej tiskla smrt juž. V dálce kdes vyl šakal
a Roland hlasně nad přítelem plakal.
161