Lucca Signorelli.

Lucca Signorelli. Ant. Klášterskému.
„Já šílený kles’ k tvému loži a ptal se, proč mi Bůh tě dal? Tak mlád, tak sličný, sám prst boží tvé tahy v prachu rýsoval. V tom zemském prachu, z něhož Adam proč – rovněž nevím – čelo zved’; žil’s dvacet let – a já teď padám k tvým nohám s duší plnou běd, ó dítě, synu! Naposled! Jak často nad svou skloněn prací, kdy v stínech hasnul slunný den, jsem ptal se v tiché resignaci: Nač obsah? Já zřím formu jen! Mé zvlnilo se bolem ňadro, já zachytit směl pouze rys; tvar slupka jest a všecko jádro, my tvar jsme, jádro, Bože, ty’s! – Ach, jak jsem býval šťastný kdys! 187 Já spokojil se pouze s tvarem. Na zevnějšku můj utkvěl zor a celé duše svojí žárem mnou objat každý v světě tvor. Jen stihnout čáru v její vlně, ji provždy v blánu, v plátno vrýt, jen formou cele žít a plně, v tom umělcem a tvůrcem být! A obsah? Jádro? – Klamný cit! Šel život jako řeka kolem, já umění své, zrcadlo, mu nastavil a hvozdy, polem, co v jeho plochu upadlo, jsem zformoval v ty pevné tvary, já v kronikách jsem starých čet’, já na Pathmu stih’ Jana žáry i Dantův mezi hvězdy let. Proč? K čemu? – V bázni mlkne ret. A zatím ty’s můj rostl synu, jak roste drobný kvítek luk ve mohutného dubu stínu, zdroj radostí mých – nyní muk! Já těkal obrazností v dáli, bych úhlem chyt’ zjev prchavý, ty u mých noh si hrával malý, já sleduje své postavy jsem nevšim’ si tvé zábavy. 188 A přece ty’s byl život pravý! To ostatní vše pára, sen! To cítím, skloněn u tvé hlavy, již neoslní více den. To cítím, však mé celé žití se vzpíná zas, já tyčím plec, nechť snům jsem žil, já dál chci žíti, v nich byl můj pravý život přec – Ach, jakýs krásný umrlec! Pryč! Dolů, rubáši ty bílý, má pěst rve každý šat i svor; zrak vytřeštěn se k tobě chýlí, můj hochu! – Ty jsi krásy vzor! Tak, zde mi budeš nahý ležet, než zvěčním údů čár i sklon, mráz děsu bude tělem běžet, však z říše uměn sladký tón jej zdolá: Syn můj! On to, on! Vím nyní, proč Bůh stvořil tebe, proč dny tvé protáh’ k poledni, proč rázem otevřel ti nebe, ty modele můj poslední! Já otcem také božské krásy! Mým dílem těchto údů květ! Zde uvězním tě v příští časy, bys obdivem byl příštích let! – Pak políbím tě naposled!“ 189