„Já šílený kles’ k tvému loži
a ptal se, proč mi Bůh tě dal?
Tak mlád, tak sličný, sám prst boží
tvé tahy v prachu rýsoval.
V tom zemském prachu, z něhož Adam
proč – rovněž nevím – čelo zved’;
žil’s dvacet let – a já teď padám
k tvým nohám s duší plnou běd,
ó dítě, synu! Naposled!
Jak často nad svou skloněn prací,
kdy v stínech hasnul slunný den,
jsem ptal se v tiché resignaci:
Nač obsah? Já zřím formu jen!
Mé zvlnilo se bolem ňadro,
já zachytit směl pouze rys;
tvar slupka jest a všecko jádro,
my tvar jsme, jádro, Bože, ty’s! –
Ach, jak jsem býval šťastný kdys!
Já spokojil se pouze s tvarem.
Na zevnějšku můj utkvěl zor
a celé duše svojí žárem
mnou objat každý v světě tvor.
Jen stihnout čáru v její vlně,
ji provždy v blánu, v plátno vrýt,
jen formou cele žít a plně,
v tom umělcem a tvůrcem být!
A obsah? Jádro? – Klamný cit!
Šel život jako řeka kolem,
já umění své, zrcadlo,
mu nastavil a hvozdy, polem,
co v jeho plochu upadlo,
jsem zformoval v ty pevné tvary,
já v kronikách jsem starých čet’,
já na Pathmu stih’ Jana žáry
i Dantův mezi hvězdy let.
Proč? K čemu? – V bázni mlkne ret.
A zatím ty’s můj rostl synu,
jak roste drobný kvítek luk
ve mohutného dubu stínu,
zdroj radostí mých – nyní muk!
Já těkal obrazností v dáli,
bych úhlem chyt’ zjev prchavý,
ty u mých noh si hrával malý,
já sleduje své postavy
jsem nevšim’ si tvé zábavy.
A přece ty’s byl život pravý!
To ostatní vše pára, sen!
To cítím, skloněn u tvé hlavy,
již neoslní více den.
To cítím, však mé celé žití
se vzpíná zas, já tyčím plec,
nechť snům jsem žil, já dál chci žíti,
v nich byl můj pravý život přec –
Ach, jakýs krásný umrlec!
Pryč! Dolů, rubáši ty bílý,
má pěst rve každý šat i svor;
zrak vytřeštěn se k tobě chýlí,
můj hochu! – Ty jsi krásy vzor!
Tak, zde mi budeš nahý ležet,
než zvěčním údů čár i sklon,
mráz děsu bude tělem běžet,
však z říše uměn sladký tón
jej zdolá: Syn můj! On to, on!
Vím nyní, proč Bůh stvořil tebe,
proč dny tvé protáh’ k poledni,
proč rázem otevřel ti nebe,
ty modele můj poslední!
Já otcem také božské krásy!
Mým dílem těchto údů květ!
Zde uvězním tě v příští časy,
bys obdivem byl příštích let! –
Pak políbím tě naposled!“