Divá jízda.

Divá jízda. (Obraz Maxe Pirnera.)
Tannhäuser, Quixote a Don Juan, ti milenci věčné žen krásy, trysknuli z věčnosti mlhavých bran a hřímají přes prostor, časy. Jich trojspřež je vedená Furií, ta v hřívy jim zasáhla nahá, a každý z nich rázem se opíjí z ní přívalem štěstí a blaha. Ona je spřáhla a smýká je dál přes mýtiny, hvozdy, skal tesy, divoký je to a šílený cval a nesměrná rozkoš a plesy. Ona všech těchto tří duše jest a vášeň jich vtělená, bezdná od země tryskajíc v ocean hvězd, kde tvorstva cíl člověk víc nezná. 240 Nebo v ní vtěleno všecko je zas, ty polibky, stisky a křeče, ten kolem pěstí zdrhnutý vlas, když obět svou Satan v hloub vleče. Ideál, k němuž lne žíznivý prs, i hmota, s níž boj věčný vedem, nadšení plamen, jenž všedností zmrz’, let divoký harpyjí středem. Tak jedou a jedou a jedou vždy dál, Tannhäuser na skřipky jim hraje, svůj oštěp don QuixotteQuixote do výšky vzpjal a v letu své dál spřádá báje. Don Juan myslí si, mečem že svým hned srovná zas všecko jak v žití, že věrnost a cudnost, že láska je dým, že hlavní věc, vesel vždy býti! A Furie, která je smýká dál v let, jen zubí se, chechtá a směje, tak letí a letí – ve hloubce spí svět – tříšť lidské epopeje. 241