Eurynome.

Jaroslav Vrchlický

Eurynome.
Ti, kteří nivou asfodelů jdou jako bledých stínů řad, si ob čas sáhnou smutně k čelu, mrak jakby černý tam se klad’. Jich hrůzné Kery nezděsily, jich nepolekal Thanatos, ni Sisyph v sklonu slední síly, ni Danaidek děsný los, ni divá muka Tantalova, ni na svém kole Ixion, neb vědí, bolest horší, nová v té hloubi, stínů mračný shon kde tlačí se, že na ně čeká, je nejvíc v jícnu stínů leká nad Cerbera, jenž lačný štěká: Eurynome! Kde Styxu močál hnědý stojí, že třtina v něm již uhnívá, sám Pluto kam se vkročit bojí, bohyně sedí strašlivá. 52 Na kůži supí rozložena v svém zjevu černá Harpyje, půl minotaur to je, půl žena, obětem mozek vypije a věčně lačná, holohlavá, v své neúprosné žravosti všech mrtvých hnáty ohlodává až do kosti, až do kosti! Tam přijít, stínů dav se leká, pot úzkosti jim s čela stéká, neb v srdcích všem již dávno štěká: Eurynome! Ji poznávají. V žití byla již dávno, dávno, dávno v nich; toť onen vztek a dravadravá síla a divý ples z všech činů zlých. Toť hamižnost a zpupné záští, jímž v světě žili bez lásky, však v sobectví vždy byla plášti – teď zřít ji mají bez masky. Dřív zájem vlastní nebo cizí si namlouvali v zášť či hněv, teď slední škraboška ta mizí, svých vlastních duší zří tu zjev. Juž svíjí se, jak saň se vzteká, z nich vystoupla, zde na ně čeká, kol údů slizká jim se smeká – Eurynome! 53