Mistr Jan.

Jaroslav Vrchlický

Mistr Jan.
„Poslední chodbou zněly a znikly kroky již, posýlá večer stmělý hvězd zlato skrz mou mříž. Jak tiché smilování ten v duši padá svit, ó blaho, v přemítání tak o samotě být! Pak přijdou ještě jednou, jich bude mnohem víc, a nevědí, mne zvednou před boží trůn a líc. Ohnivou projdu branou obrácen k vlasti zrak, a střesu jednou ranou tíž s těla, s duše mrak. 179 A vyjdu z žárů lázně, jak vešel jsem v ni, čist. Má duše nezná bázně, chci pravdu, tou jsem jist. Zřím, po Rýně člun jede, muž mračný sedí v něm. ,Rci, proč to nebe šedé teď blesklo plamenem? Rci, naši loďku táhne jak závaží cos v hloub, kam vlnou oko sáhne, plá jeden rudý sloup!‘ Děs všecky v lodi schvátí, Zikmunde, v tvář ti zřím; jen Boha se hleď báti, já tobě odpouštím!“ 180