Modlitba Mussaph.
U kurfirsta mohučského rabbi Amnon hostem byl,
často v šachy s ním si hrával, nerad s ním však jed’ a pil’;
výmluvu vždy našel vhodnou, v čas k svým knihám chvátal rád;
žel, že jednou zapomněl se, zle to musil odpykat.
Starý Satan na dně číše odjakživa dřímá skryt,
pohne kmenem silné vůle, změkčí snadno žulu, cit,
zastře smysly rouškou různou, soud zamotá do řečí,
hlupci, bláznu že sám mudrc, byť i nechtěl, přisvědčí.
Pravil kurfirst: „Vzácný rabbi, učenců jsi perla všech,
věčný Bůh ví nad hvězdami, vítán jsi vždy v mojich zdech;
jedno – škoda – tvoje víra osudné je závaží,
že tě nemohu zvát bratrembratrem, jedině mi překáží.
Nevidím tak velký rozdíl mezi Bohem tvým a svým,
rozmysli se, dobře rozvaž, co ti po dobrotě dím:
Odřekni se svého Boha kvůli mně –“ a číši zved’ –
„Nechceš? Dobrá, nenutím tě, hleď však o tom přemýšlet!
171
Jsi-li mudrc opravdový, brzy k jádru přihlédneš,
kde jsou bludy, kde je pravda, kde jsou báje, kde je lež.“
Amnon jen se dotknul číše a děl vhroužen v temné sny:
„Přemýšlet chci, pane, o tom, prosím pouze o tři dny.“
Ó to kruté tři dny byly, ale horší noci tři!
Na loži se rabbi svíjel v hrozném zmatku, v hrozné při,
viděl, ďáblu podal malík, on teď chytá celou dlaň,
a čas prchá jako honci v lese vyplašená laň.
Náhle viděl velkou propast, černou propast před sebou,
nad ní trůnil starý Jahvé s cherubínů velebou,
mračný Jahvé, každý cherub v dlani třímal bleskný klín,
jenž jej srážel s křikem: „Zrádce!“ zívajících do hlubin.
Jeden krok, jen pouhá vůle přemýšleti a nic dál.
Může ještě odvolati... Ne, již zradě ruku dal.
U dvora se neukáže, prchne, než vzplá zory blesk. –
V tom na loži překvapí jej davu hluk a bubnů třesk.
Takto káže velký kurfirst: „Koho tady dýcháš vzduch,
toho Boha musíš ctíti! Jedna víra, jeden Bůh!
Čí chléb lámeš a z čí studny oprýskaný vlažíš ret,
toho Boha musíš vyznat!“ – Rabbi povstal z lože hned.
Za žoldáky k zámku chvátal: „Pane, ať mne spolkne zem,
z pouhé k tobě úslužnosti, dobrou vůlí hřešil jsem;
o zradě jen přemýšleti jest juž zradu vykonat –
v právu ty jsi, podrobím se, ať své dílo koná kat!
172
Ne má duše, ne mé srdce, jazyk můj tu hřešil jen,
viz, ten sám se odsuzuje, jazyk můj buď vytržen!
Věrným Jehovy jsem sluhou, jen můj jazyk zrádcem jest;
kde máš kleště, vytrhnu jej, sám vykonám hrozný trest!“
Odšoup’ kurfirst šachovnici, nad níž často s rabbím dlel,
divný úškleb jeho tváří jako hádě travou chvěl.
„Co díš, rabbi? – ne tvůj jazyk – hřešily tvé nohy spíš,
tři dny přešly, nepřišel jsi – dobrá, líp se rozmyslíš.
Na mučidlo, rabbi, s tebou! Odpřisáhneš!“ – „Nikoli!“ –
„Dám ti hnáty usekati!“ – „Pane, to mne nebolí!“ –
„Uvidíme!“ Kynul stráži – co se dělo – tekla krev...
Nad ostatním roušku hrůzy spustí raději můj zpěv.
Vzplálo jitro novoroční, v synagoze ruch a šum,
Keduschu chtěl předčítatel předzpěvovat zástupům,
u dveří tu náhle hlahol... temněj’ zaplál světel nach,
Amnona sem osm mužů přinášelo na márách.
Vedle v koši usekané jeho hnáty krvavé
ku oltáři postavili, – ticho v šeři dumavé,
předčitatel jal se modlit, náhle žalmů v souzvuky
zmrzačený zdvih’ se rabbi beznohý a bezruký.
„Zadrž!“ kázal hlasem hromu – v chrámu ticho, ani dech,
„Velebit chce Hospodina poslední mé duše vzdech.
Zřel v svém domě Isak modly, viděl z kaditelnic dým,
než by zřel na hanbu Boha, světlo zhasil očím svým.
173
A já pravím, novoroční tento den je soudu den!
Hlahol posounů já slyším, Jahvé budiž veleben!
Čtyřikrát zem, Pane, soudíš, nežli rok se dokoná,
hrozný soud, však milost větší; před mým zrakem opona
Južjuž se trhá, vidím světlo, na věčnosti vládne Bůh,
prostor přehlíží i časy, všeho král a síla, ruch,
svojí dlaní všecko chrání, mořské proudy setmělé
procházejí v blesků reji v dlaních s meči andělé!
Kniha účtů otevřena, všecka jména psána tam,
co kdo v duši chce a tuší, odhaleno kdy i kam,
jako vody lidské rody, jako stáda táhnou blíž,
a ty soudíš, lišíš, dělíš, vážíš viny jejich tíž.
Bez počtu jsou tvoji dnové, bez cíle tvá řada let,
průvod tvojí velebnosti nikdy nikdo nespočet’,
samo jméno tvé je tajem, v souzvuku přec s tebou jest,
cherubim se chvějí v hrůze, stanou v reji věčných hvězd.
A ty trouby soudu zvučí, otřásá se v hloubi zem,
dálky moří podávají vlády své ti diadem.
Modly všecky v prach se boří, sotva zaplá slunce tvé,
slávou tebe tvor tvůj věnčí, Nesmrtelným tebe zve!
Vyslyšiž, ty Spravedlivý, naše lkání veškerá,
v tobě naše naděj, síla, oddanost i důvěra,
nad velikost milosrdí, nad spravednost – dobrota!
Světů král jsi, Jahvé! Jahvé! – Bez tebe kol mrákota!
174
Strhnou králové svůj purpur, popel vsypou na hlavu,
slyšíš posounů těch hřmění přes poušť, moře v dálavu? –
I jájá, pane, těžce hřešil, v souhlas zradě já jsem kýv’ –
nemohu dlaň k tobě zvednout, ale ty jsi milostiv!“
Zalkal, klesl. V chrámě ticho – světla stajila se v dým,
ku Amnonu nachýlil se ben Rabenu Kilonim,
sáhl k hlavě, sáhl k srdci: „Na kolena, dokonal!“
Keduschy žalm předčítatel, tamtam, kde ustal, začal dál.
V chvíli této na svém zámku v neobvyklém rozmaru
dlel pan kurfirst mezi pány při stole a poháru.
„Což můj rabbi, rozmyslil se? – Kdo můž’ o něm zprávu dát?
Což jste všichni oněměli? – Ať sem vstoupí kmotr kat! –
Než však vstoupí, pohár výše – proč to ticho dokola?
Proč to světlo pod obrazem Madony mdle plápolá?
Kdo sem vkročil? – To kat není! – To je rabbi! – K nebi vznes’
krvavý své ruky pahýl!“
Kurfirst mrtev k zemi skles’.
175