Vzkříšení.

Vzkříšení.
Šer v sykomorách bloudil. Ptáci spali. Dech jitra ob čas ostrý zavál. V žáry se nítil nebes pruh, juž řidly páry. Den třetí již spal Kristus v srdci skály. Jak stíny tmavé muži po zahradě se objevili zahaleni v pláště. Jak bílé stíny ženy, každá zvláště, a náhle byli všickni pohromadě. Spal voják římský opřen o své kopí, to jitra žehem plálo živým zlatem. Ti hovořili spolu s tichým chvatem, co každý v zoru toužebně zrak topí. I řekla Marta: „Cos mne hnalo zrána a vedlo z města v sad ten moje kroky, chci vědět, zda to byly krve toky, zda zcelena je v svatém boku rána?“ 92 A Marie než mluvila víc štkala: „Chci vědět, zdali z mojí vázy vůně po mukách všech, po hanbě kříže, v lůně skal rozvětralých rovněž nezvětrala.“ A Salomé: „Proč opustils nás, Pane?“ A Petr šeptal ostýchavě v hoři: „Zpěv kohouta jsem slyšel v ranní zoři, v něm vinu svou!“ A Jan: „On jistě vstane!“ A ruce dali si a zmlkli v bolu; „On musí vstáti!“ jistotou v nich vřelo. „Jak lilie vzplá jasem jeho tělo!“ Tak pravili a těšili se spolu. V tom rudým zlatem východ hořel celý. Kde pták, ten vzbuzen. Každý strom plál, plamen, a žoldák prchá – odvalen jest kámen a skály odvěké se třtinou chvěly. A všickni padli na tvář. Jak dech Boha to přes ně valilo se, zoře jitra. A skutkem byla touha jejich nitra, ač malomocná byla k chůzi noha. A řekla Marta: „Plál bok jeho jasem!“ A Marje vzdychla: „Vůně z vázy mojí mne dotkla se!“ a Jan: „On u mne stojí!“ a Salomé a Petr: „Chvím se žasem!“ 93 „Vstal, přemoh’ Smrt!“ A zbožně zvedli zraky. V té chvíli lidstva budoucnost v nich celá své Hossana! i Alleluja! pěla, jen Tomáš v tichu děl: „Zda vstanu taky? On ovšem přemoh’ Smrt, mé oko zřelo ten triumf, výsměch Smrti dozajisté, však pověz sám, jak bude ti, ó Kriste, zas první mrtvé až v prach padne tělo?“ 94