Niobe.

Niobe.
(Paní Marii Konopnické, která oplakává ztrátu syna, tyto řádky, matný symbol největší bolesti pod sluncem, s výrazem upřímného soucitu jsou připsány.) Niobe pro své děti pláče, zní krajem v dálku její hlas; na stromu vedle pěje ptáče a polem kolébá se klas v ty nářky vše jejího nitra vždy lhostejně jak dnes a zítra. – Bůh zdrtí, kdo však želí nás? Ach, sedm dcer a sedm synů a krásných jako jarní den a rázem v Proserpiny klínu všech život leží omrazen. Dál příroda svou drahou spěje, hřmí moře dál, jen bůh se směje, on pomstěn jest a spokojen! 54 Co napadlo jí, svoje štěstí vynášet bohům na odiv? Ne šťastným být, leč umět nésti ten nejvzácnější nebes div, toť úrazu je ostrý kámen, jenž Sisyfu vždy spadne s ramen, jejž nedoválí jaktěživ! Ach ovšem, klesá člověk snadno, když jeden se mu zdaří krok, již zříti chce všech tajů na dno, v dlaň chytit žití veletok, však sotva v žití krátké pídi jen první záblesk cíle vidí, již boha šíp jej raní v bok. Nuž, vzpírej se, ty červe chabý! Co je tvůj nářek a tvůj ston? Zví bůh to, osud – jedno, slabý jsi pouze ty a silný on! A povstaň proti němu vzdorem, a klesneš ve prach skácen morem jak před oltářem Amfion. On též chtěl svoje děti mstíti a do Delf v svatý boha dům jak šílenec se vichrem řítí a velí šírým zástupům, k oltáři letí, pomsta! křičí a s nebe nová střela fičí – on klesá mrtvým ku synům! 55 Niobe pro své děti pláče, to nedráždí přec bohů klid, to neprobudí v hrobě spáče, tím z práce nevyrušen lid; když vhod jí tak, ať chodí krajem a sténá pomořím a hájem, vždy stane se – co musí být! Ó nevystihlý bole matek, zde v skálu změněn pro věčnost, ať vesmíra juž chápem zmatek, kde člověk utrpení host, kde vše se bortí, tříští v kusy; že v světě matka trpět musí, to největší je ukrutnost! Ta, která pouze život sila, teď musí zříti v jeho zmar, ta, z prsů která vznik, zdar lila a vzrůst a vděk a ples a tvar, ta, samé přírody jež maska, ba nad ni větší, neb je láska, ta niva zřít má v suchopár! Ta, která jen svůj život celý na dítě vnesla, sen i cit, čím první tužby v ní se chvěly, čím sledních bude pláti svit, ta Ceres lidí na Niobu má změnit se, zřít v temno hrobu a pomníkem svých trudů být! 56 A kdo ji slyší? – Z noci ke dni ať vypláče si oči své, dál proudí klidně život všední, ty blaží a ty v propast rve. Pták zpívá, houpá se klas plný, plá slunce, v řece šumí vlny a Hyperion k lásce zve. Niobe pláče pro své děti, ten dar jí aspoň bohy přán. Hór okřídlených tanec letí, zdroj slzí jejich nespoután vře, nevysychá, bolů hřeby ji drtí dál. – A Zeus v nebi? Ten dávno zvyk’ být proklínán. 57