Niobe pro své děti pláče,
zní krajem v dálku její hlas;
na stromu vedle pěje ptáče
a polem kolébá se klas
v ty nářky vše jejího nitra
vždy lhostejně jak dnes a zítra. –
Bůh zdrtí, kdo však želí nás?
Ach, sedm dcer a sedm synů
a krásných jako jarní den
a rázem v Proserpiny klínu
všech život leží omrazen.
Dál příroda svou drahou spěje,
hřmí moře dál, jen bůh se směje,
on pomstěn jest a spokojen!
Co napadlo jí, svoje štěstí
vynášet bohům na odiv?
Ne šťastným být, leč umět nésti
ten nejvzácnější nebes div,
toť úrazu je ostrý kámen,
jenž Sisyfu vždy spadne s ramen,
jejž nedoválí jaktěživ!
Ach ovšem, klesá člověk snadno,
když jeden se mu zdaří krok,
již zříti chce všech tajů na dno,
v dlaň chytit žití veletok,
však sotva v žití krátké pídi
jen první záblesk cíle vidí,
již boha šíp jej raní v bok.
Nuž, vzpírej se, ty červe chabý!
Co je tvůj nářek a tvůj ston?
Zví bůh to, osud – jedno, slabý
jsi pouze ty a silný on!
A povstaň proti němu vzdorem,
a klesneš ve prach skácen morem
jak před oltářem Amfion.
On též chtěl svoje děti mstíti
a do Delf v svatý boha dům
jak šílenec se vichrem řítí
a velí šírým zástupům,
k oltáři letí, pomsta! křičí
a s nebe nová střela fičí –
on klesá mrtvým ku synům!
Niobe pro své děti pláče,
to nedráždí přec bohů klid,
to neprobudí v hrobě spáče,
tím z práce nevyrušen lid;
když vhod jí tak, ať chodí krajem
a sténá pomořím a hájem,
vždy stane se – co musí být!
Ó nevystihlý bole matek,
zde v skálu změněn pro věčnost,
ať vesmíra juž chápem zmatek,
kde člověk utrpení host,
kde vše se bortí, tříští v kusy;
že v světě matka trpět musí,
to největší je ukrutnost!
Ta, která pouze život sila,
teď musí zříti v jeho zmar,
ta, z prsů která vznik, zdar lila
a vzrůst a vděk a ples a tvar,
ta, samé přírody jež maska,
ba nad ni větší, neb je láska,
ta niva zřít má v suchopár!
Ta, která jen svůj život celý
na dítě vnesla, sen i cit,
čím první tužby v ní se chvěly,
čím sledních bude pláti svit,
ta Ceres lidí na Niobu
má změnit se, zřít v temno hrobu
a pomníkem svých trudů být!
A kdo ji slyší? – Z noci ke dni
ať vypláče si oči své,
dál proudí klidně život všední,
ty blaží a ty v propast rve.
Pták zpívá, houpá se klas plný,
plá slunce, v řece šumí vlny
a Hyperion k lásce zve.
Niobe pláče pro své děti,
ten dar jí aspoň bohy přán.
Hór okřídlených tanec letí,
zdroj slzí jejich nespoután
vře, nevysychá, bolů hřeby
ji drtí dál. – A Zeus v nebi?
Ten dávno zvyk’ být proklínán.