Já viděl jsem ji na vysoké skále
snít rozloženou v křeslo mramorové,
ni dechem jejím nehnuli se rtové,
prs tuhý zvedal šat, jí u noh moře,
a mračna, větry nad ní spěly dále
a hvězdy šly a hasly po obzoře.
Stín její celou krajinu kol halil,
šum klasů, plodů pád, vln píseň dumná
a nekonečných lesů bolest šumná,
vše ztrnulo juž v její přísné tahy,
kol prostor v jejím srdci soucit spálil,
já darmo ptal se: Ženo, kdo ti drahý?
Svit červánků jí obrážel se v očích
jak v zrcadlech, pěst na kolenu dlela,
stín s obočí a šer jí tekl s čela;
tak velká, silná, hodna na lví hřívu
klást nohy, skráně těžkých ve vrkočích,
jak ve vlnách dlí skály u přílivu.
Plec, rameno a šíje tuhé svaly
o kyklopické síle vyprávěly;
já dlouho dumal, před mým zrakem spěly
ty směšné ženy dvacátého věku,
jež z nedostatku velké vášně staly
se hříčkami a hříchem na člověku.
A já se ptal: Co mohlo z tebe býti,
ó ženo! Kde jest kořen tvého pádu?
Hle kanoucímu rovna vodopádu
se tříští síla tvá o tesy času.
Vždy slabší člověk čím dál v pusté žití!
Z všech trosek sotva zachovalas krásu.
Ne onu antickou, jíž profil čistý
plá ostrým rysem nekonečné síly,
ne prsy, kentauři z nichž sílu pili,
ne ruce hodny spoutat Heraklea,
ne bok, jejž Eva skryla fíku v listy,
ne skráň, jíž vládla Helena a Rhea;
jen koketnou tu krásy pouhou masku,
jež zardíti se nemůž pod ličidlem,
tu prodajnou, od které plachým křídlem
odlétá Požitek, jak pohár dopil,
tu ješitnou, jež soucit lže i lásku,
jíž doušek usmrtí, jak jednou opil.
Kdys kvetl člověk; zářném ve úbělu
mohutných údů silná duše vládla.
Kdo zavinil, že v rozvaliny padla?
že mdloba, nákaza a smrt kol zeje?
že s první vráskou juž se vrývá čelu
klam, nuda, podlost, bázeň, beznaděje?
Nám obry z dračích zubů nedá země,
nám třeba žen, jež velkou vášní silny!
Ó Kybelo, v ten slabý svět a vilný
jak ideal plát budeš v lidstvu chorém,
než zbabělé a hynoucí to plémě
se zachví aspoň lítostí – neb vzdorem!