V snu viděl jsem ji. Čněla až k obloze,
se tyčíc hrdě nad moře ječící
pěn chomáči, jež objímalo
hlazený, pochmurný její basalt.
A blíže když jsem přihlédnul ve snu svém,
to pěn již bílé nebyly chomáče,
leč prsy, prsy žen to byly,
ramena, šíje, boky, ruce.
Ty skálu v celých oblehly zástupech,
výš k ní se pnuly v objetích zoufalých,
pak sraženy v ráz křídlem vášně,
padaly, tajíce opět v pěnu.
Co z dáli v sluch můj nesl se paianu,
mdlý ohlas z hlubin pomalu v bouři rost’,
byl bouří sám a v udivené
ucho mé duněl, hřímal, jásal:
„Ó, velcí mrtví, třikrát vy blažení,
vy svědci lásky, kteří jste pro lásku
zde slavně mohli umírati,
v slavičím trylku a v písních Sapphy!
Ó, třikrát šťastné Lesbické kněžky vy,
nad vámi splývá posavad v oblaku
zjev obrovitý vaší paní,
Faona zhrzenou láskou štvaný.
On vichru lkáním, kalných vln příbojem,
i bledou lunou za mrakem strhaným,
hvězd legiony v sladkých nocích
lásky vám blaženost připomíná.
Ó, jistě, vy jste nadarmo nežily,
vy velkých vášní jásavé heroldky,
jimž chabé muže políbení
s příchutí hroznů již vyšlapaných!
Jak v kruzích pekla ve víru odvěkém
se ženou vichrem Paolo s Franceskou,
– trest lepší nemoh’ vysnít Dante,
nebo vždy pospolu krouží oba. –
Tak rovněž stíny u skály Leukadské
s tím bájným zjevem Sapphiným nad hlavou
se vznášíte zde ustavičně,
v příboji peřejí, v písni vichřic.
A tato skála z moře se tyčící
se stala lásky odvěkým oltářem.
Co mukou lásky posvěceno,
věčné jest, nesmrtné jako bozi.“