LEUKADSKÁ SKÁLA.

LEUKADSKÁ SKÁLA.
V snu viděl jsem ji. Čněla až k obloze, se tyčíc hrdě nad moře ječící pěn chomáči, jež objímalo hlazený, pochmurný její basalt. A blíže když jsem přihlédnul ve snu svém, to pěn již bílé nebyly chomáče, leč prsy, prsy žen to byly, ramena, šíje, boky, ruce. Ty skálu v celých oblehly zástupech, výš k ní se pnuly v objetích zoufalých, pak sraženy v ráz křídlem vášně, padaly, tajíce opět v pěnu. Co z dáli v sluch můj nesl se paianu, mdlý ohlas z hlubin pomalu v bouři rost’, byl bouří sám a v udivené ucho mé duněl, hřímal, jásal: 68 „Ó, velcí mrtví, třikrát vy blažení, vy svědci lásky, kteří jste pro lásku zde slavně mohli umírati, v slavičím trylku a v písních Sapphy! Ó, třikrát šťastné Lesbické kněžky vy, nad vámi splývá posavad v oblaku zjev obrovitý vaší paní, Faona zhrzenou láskou štvaný. On vichru lkáním, kalných vln příbojem, i bledou lunou za mrakem strhaným, hvězd legiony v sladkých nocích lásky vám blaženost připomíná. Ó, jistě, vy jste nadarmo nežily, vy velkých vášní jásavé heroldky, jimž chabé muže políbení s příchutí hroznů již vyšlapaných! Jak v kruzích pekla ve víru odvěkém,odvěkém se ženou vichrem Paolo s Franceskou, – trest lepší nemoh’ vysnít Dante, nebo vždy pospolu krouží oba. – Tak rovněž stíny u skály Leukadské s tím bájným zjevem Sapphiným nad hlavou se vznášíte zde ustavičně, v příboji peřejí, v písni vichřic. 69 A tato skála z moře se tyčící se stala lásky odvěkým oltářem. Co mukou lásky posvěceno, věčné jest, nesmrtné jako bozi.bozi.“ 70