OŽIVLÝ LAZAR.

Jaroslav Vrchlický

OŽIVLÝ LAZAR.
Co náhle bytost má cítí? Jak sto let ležel bych v hrobě! Ó, velká plnosti žití, já v náruč pospíchám tobě! Jak mrtvý v zemi jsem ležel ve tupém, bezvládném snění, v tom záchvěv duší mi běžel, že tento sen životem není! Jen lítosti, výčitky, viny mou duší lezli jak červi, jen mátohy, mlhy a stínystíny, stlel mozek, sedrány nervy. Ký Ježíš přišel to klidný k mé resignace tíším, já „Lazare!“ hlas jeho vlídný, „povstaň! Střes mdloby své!“ slyším. 11 Ten rubáš pronik mé dumydumy, když bílou kynul mi rukou, jak plně zas hvozdy mi šumí, vítězně mojí zní mukou! Já povstal. Musil jsem vstáti, do slunce pohled’ jsem zpříma, jakbych se Boha chtěl ptáti, který tam za mrakem hřímá: „Rci, nahradíš mi ty roky, které jsem prospal v té hluši? Jaké teď vítězné sloky za všecko vdechneš v mou duši? Ó, strhni konečně masku, rci: „Sám jsem Bůh, Životem sluji, já siju a dávám jen lásku, té křídly vesmírem duji. A tebe na křídla chytím,chytím ve kosmu závratném plesu!“ – Tys řek’ – já plnost tvou cítím, tys řek’ – ó, kterak se třesu! 12