MŮJ SVĚT.

Jaroslav Vrchlický

MŮJ SVĚT.
Zapadly dveře – lampa vzplála, jak vešel jsem, to nevím sám; má Mladost jakby v koutě stála a zvolna vstříc šla mojim tmám. Vím, nejsou vůkol, jsou jen ve mně, víc zaplašit jich neumím; jak z doupat duše patří temně! Ach, jindy zaplašil je rým. Po stěnách knihy tam i tady jak jindy hledí důvěrně... Proč maska Danta z jejich řady zří cize tak a příšerně? Ach, tuším, takto vždy se dívá, tak s výčitkou v můj patří sen, když v duši mé se připozdívá, sám v sobě nejsem spokojen. Když všecky snahy oklamaly, kdy nestačil ku písni vzlet, kdy proti němu jsem tak malý,malý jak ten můj trpasličí svět. 64 A bůh ví, jak jsem na dno klesl té hořkosti a snů těch zlých, v tom druhý pohled zas mne vznesl na podobizny dětí mých. Pod obra ztemnělými rysy se smála drobná jejich tvář, já musil doufat jako kdysi, já cítil v duši teplo, zář. Tak může asi plavci býti, když s korábem svým ztroskotal, jen holé spasil živobytí a maják shlédne s výše skal. I cítí blízkost rodné chaty a slyší ženy, dětí hlas. Co moře vztek? Co všecky ztráty? Svůj malý svět on našel zas. 65