II. Causerie o marnosti slávy světské.

II.
Causerie o marnosti slávy světské.
Vždy dočkáme se. Vše se vrací, ať sláva nebo ostuda. Vzpomínám na tu operaci, kterou měl s Kakšem Neruda. Já nevím, má-li čtenář v mysli ten nesmrtelný feuilleton; my literáti jsme jak sysli v svých zásobárnách. Hle, tu on. Jej přečíst, musil myslit každý: jest pro vždy Kakeš pochován. Nad Nerudu však větší vraždy teď dopustil se jiný pán. Neb, slyšte, velkou knihu vydal, ó, shodo okolností zlá! co ze svého k starému přidal, omáčka fádní jest a mdlá. Nuž, krátce: Básník nesmrtelný, který se Dante v žití zval, byl žid prý, učenec dost čelný, a Kakeš prý se jmenoval. 122 Že nos měl příliš orlí, k tomu de Gubernatis v knize své již ukázal, vy jděte domů, jež Dantisty mrav a zvyk zve. Vy houby víte: Žádný Dante živ nebyl, Kakeš jedině! Ó, duchu lidský, diamante, v stok jakých’s pohřben hlubině! A spíš tam věky – ty se táhnou přes tebe v temnou dálavu, jen smělci pro diamant sáhnou, by zaplál hvězdou v mlhavu! Co Kakšem sluje Dante, nový má báseň odbyt přehojný, ku Shakespearu a Baconovi to věru pendant důstojný! Jen jedno dám na uvážení, to zvažte myslí bádavou: že v celém pekle židů není, leč kdo jsou v ráji, židi jsou! Že papežové, kardináli jsou kollegy zlých ďáblů všech, jimž Jakub, David s hvězdné dáli mrkvičku hrají na prstech, 123 Nebneb tak ten Dante – Kakeš dobrý, svůj vlastní národ v duši nes, vše sehnal mezi pekel obry, jen židy vytáh’ do nebes! Ó, sílo kritiky ty velká, té hluboké, té moderní, jak všecka sláva tvoje mělká, jak věští snové příšerní! Pryč s Dantem! – Kakeš nazývá se, Chasdruin Kakeš docela. Ó Kakši, Neruda, mně zdá se, tě neodpravil! Bez těla Tvůj duch, ví Bůh, kde kosmem bloudí, by v pravou chvíli opět vstal. Ať žijí blázni, žijí bloudi, „Divinu“ – basta, Kakeš psal!