VI. Causerie o starém sále.

VI.
Causerie o starém sále.
Starý sál z dob empiru bez nábytku, prázdný siří. Kdysi tance do víru chvátali zde kavalíři. Cudná dáma v zardění holdovala různým tancům, za dne sloužil k řízení z panství všechněm pánům Francům. 131 Pár jen starých portrétů oprýskané zdobí stěny, stíny po nich v přeletu i jas letí hříčkou změny. Starší dáma, papoušek na bílé jí sedí ruce, s rounem zlatým vedle rek stojí v těsném chrtů shluce. Kardinál tam bradatý v pěsti jakous bulu třímá, ňader nahých poupaty pudrovaná dáma jímá. S velkým psem mladičký jun s pohledem i v hávu prince tady sahá v stříbro strun, tam se tulí ku mamince. Rytíř drží na dlani sokolíka na řetízku, patří s chmurou na skráni na svůj hrad a pod ním vísku. Bohatý zas jinde kvas, kavalíři na pokraji stolů prázdní číše v ráz, mísy sobě podávají 132 Hroznůhroznů, jablek, meruněk, objímají v pasu dámy, které bujných ňader vděk strou jim ku obdivu samy. Jinde celý rodokmen v tvaru obrovského stromu, plný číslic, dat a jmen, známý dnes – ach, pranikomu! „Vanitatum vanitas!“ dobře napsáno je v rohu, erbův směs již srovnal čas v starých pergamenů stohu. Celý rok spí sám ten sál pochmurný a divně ztmělý, o prázdninách vždycky vzplál, jakby rozjasnil se celý. Panských úředníků dnes sem si chodí hráti děti, smíchu jejich bouřný ples chodbami až na dvůr letí. Slepou bábu, kroužky, míč, až se třesou strop i trámy, života až smělý chtíč pány přemahá i dámy. 133 Studentíky hoši jsou, malé žabky, dámy jejich, kterak baví se tu hrou, tonou smíchu ve peřejích! Zbytečných bez myšlenek, rádi, že jsou mladí, zdraví, honí se tu vespolek, nad panstvo kdys líp se baví. A tak duní starý sál po letech zas v mládí plese: Madle Jeník nohu vzpjal do cesty, – hned rozpláče se. Ostatních dál hlučí sbor, nevšimne si malá Lila, v okna hloub svůj tají vzdor, velkáť rána míčem byla! Posled v tance běsný vír pustí se ta cháska mladá! Přes obrazů tichý mír polední se slunce skrádá. A ten rek tam s parukou, s vějířem tam dáma kývá... Hodiny v tom odtlukou dvanáct – pustý sál dál zívá. 134 Sám tu zbudu, oknem kryt, chodbou dětí dozní kroky, trilek smíchu ještě znít slyším – pak mír přehluboký! V slunce poledního žár celý zámek leží stopen, jako přelud, jako čár, všedností jenž nepochopen. Přes hedváb i axamit, zlatem syté krumplování běží teplý slunce svit po bradatých reků skráni. V ňadra dam, jež jako sníh bílé svítí na obrazech, zaléhá – jak tichý smích zní cos sladkých ve nárazech. Moucha na skle bzučící! S Bohem, dámy mé i páni! Číš zde mít se perlící, připil bych vám na shledání! 135