VI.
Causerie o starém sále.
Starý sál z dob empiru
bez nábytku, prázdný siří.
Kdysi tance do víru
chvátali zde kavalíři.
Cudná dáma v zardění
holdovala různým tancům,
za dne sloužil k řízení
z panství všechněm pánům Francům.
131
Pár jen starých portrétů
oprýskané zdobí stěny,
stíny po nich v přeletu
i jas letí hříčkou změny.
Starší dáma, papoušek
na bílé jí sedí ruce,
s rounem zlatým vedle rek
stojí v těsném chrtů shluce.
Kardinál tam bradatý
v pěsti jakous bulu třímá,
ňader nahých poupaty
pudrovaná dáma jímá.
S velkým psem mladičký jun
s pohledem i v hávu prince
tady sahá v stříbro strun,
tam se tulí ku mamince.
Rytíř drží na dlani
sokolíka na řetízku,
patří s chmurou na skráni
na svůj hrad a pod ním vísku.
Bohatý zas jinde kvas,
kavalíři na pokraji
stolů prázdní číše v ráz,
mísy sobě podávají
132
Hroznůhroznů, jablek, meruněk,
objímají v pasu dámy,
které bujných ňader vděk
strou jim ku obdivu samy.
Jinde celý rodokmen
v tvaru obrovského stromu,
plný číslic, dat a jmen,
známý dnes – ach, pranikomu!
„Vanitatum vanitas!“
dobře napsáno je v rohu,
erbův směs již srovnal čas
v starých pergamenů stohu.
Celý rok spí sám ten sál
pochmurný a divně ztmělý,
o prázdninách vždycky vzplál,
jakby rozjasnil se celý.
Panských úředníků dnes
sem si chodí hráti děti,
smíchu jejich bouřný ples
chodbami až na dvůr letí.
Slepou bábu, kroužky, míč,
až se třesou strop i trámy,
života až smělý chtíč
pány přemahá i dámy.
133
Studentíky hoši jsou,
malé žabky, dámy jejich,
kterak baví se tu hrou,
tonou smíchu ve peřejích!
Zbytečných bez myšlenek,
rádi, že jsou mladí, zdraví,
honí se tu vespolek,
nad panstvo kdys líp se baví.
A tak duní starý sál
po letech zas v mládí plese:
Madle Jeník nohu vzpjal
do cesty, – hned rozpláče se.
Ostatních dál hlučí sbor,
nevšimne si malá Lila,
v okna hloub svůj tají vzdor,
velkáť rána míčem byla!
Posled v tance běsný vír
pustí se ta cháska mladá!
Přes obrazů tichý mír
polední se slunce skrádá.
A ten rek tam s parukou,
s vějířem tam dáma kývá...
Hodiny v tom odtlukou
dvanáct – pustý sál dál zívá.
134
Sám tu zbudu, oknem kryt,
chodbou dětí dozní kroky,
trilek smíchu ještě znít
slyším – pak mír přehluboký!
V slunce poledního žár
celý zámek leží stopen,
jako přelud, jako čár,
všedností jenž nepochopen.
Přes hedváb i axamit,
zlatem syté krumplování
běží teplý slunce svit
po bradatých reků skráni.
V ňadra dam, jež jako sníh
bílé svítí na obrazech,
zaléhá – jak tichý smích
zní cos sladkých ve nárazech.
Moucha na skle bzučící!
S Bohem, dámy mé i páni!
Číš zde mít se perlící,
připil bych vám na shledání!
135