MÁ ŽEŇ.

Jaroslav Vrchlický

MÁ ŽEŇ.
Má žeň nádherně v slunci zrála, to jeden zlatý brokát byl, vstříc poledni se usmívala, jak zlato do zlata by lil. Já skoro sám již věřit počal, že jakás takás cena v ní, až v přecenění pad’ jsem močál, jejž střely snové pradávní. A vstalo mračno, padly kroupy, a schvácen, sklácen, zvrácen klas, šly mraků přes ně těžké stoupy, zmlk’ skřivánků i pěnic hlas. Do rána všecko potlučeno, ze stromů holé pahýly, tu teprv své jsem poznal věno, já na prahu stál mohyly. 78 V klín padlo jiným, co já zasil, já vyšel žebrák ze všeho, já mezi mrtvými jsem kvasil, já z poháru pil prázdného. Teď stydno mi a chtěl bych spáti a nevzbudit se nikdy víc, však velké zřím své trosky státi, jak Mene Tekel v zmar a nic. 79