MÁ SUDIČKA.

Jaroslav Vrchlický

MÁ SUDIČKA.
Ta Parka, jež mi nad kolébkou stála, si v samých paradoxech libovala, ku velkým cílům vnukla snažení, leč o sto mil sunula splnění. Dost dala vavřínu – leč skrovně chleba, však pudy hrozné chtíti víc než třeba; vždy nenasycen vstávám od stolu, vždy jiné zřím žhnout v lásky plápolu. Být milován od nejkrásnějších paní, však nedocházet ani ku vyznání, dav přátel mít a nemít přítele, jít smuten sám, pít s druhy vesele. Jak vidět, byla málo konsekventní. Však souditi ji, nejsem kompetentní, rád soudem svým se člověk ukvapí... Ji bavilo to – mne to netrápí. 13