V. Causerie o jaru v jeseni.

Jaroslav Vrchlický

V.
Causerie o jaru v jeseni.

Má i jeseň svoje dny, kdy se zbudí ptáci, s písní jejich staré sny, v těch se jaro vrací. Ovšem je to illusí v sklon dne líbezného, bys moh’ patřit bez hrůzy v slední konec všeho. Příroda jest herečkou, líčiti se umí, husté mlhy pod vléčkou zvadlý luh jí šumí. 129 Protká svity zlatými úsměv zvadlých lící, žely v mračnech vzňatými šedivou již kštici. Astry i směs skabios v ústrety stře tobě, v sled svou flétnu drozd i kos zkouší v pozdní době. Smutná sláva poslední, milá však a hřeje, jitro spěje k poledni, slunce plá, pták pěje. Na javoru žlutý list chví se, k zemi splývá, celý jako zlato čist v houšť, která se stmívá. Mihne se jak hvězda tamtam, do mechu než sletí; luny bledý drahokam vzplá tu v temnu snětí. A to ticho do duše měkkou rukou sahá, v nové Vesny předtuše zem sní šedá, vlahá. 130 Však již zítra najednou šer a chlad tu zbudou, k břehům řeky usednou v scenerii chudou. Však již zítra s deštěm tmy dostaví se náhle, celý kraj se zkalí, ztmí v písni větrů táhlé. Proto číše, bratři, výš! pokud slunce v jase; Srdce, nepokoj svůj ztiš, jaro přijde zase!