I. Pár honů dál...

Jaroslav Vrchlický

I.
Pár honů dál...

Pár honů dál... a uvidím i v mlze bílou zeď, tam táhne se skrz vlaku dým a nočních stínů změť,změť ta známá, bílá zeď. Pár štíhlých thují kývá tam mé sestry nad hrobem, já v coupé sedím tich a sám a vše mi – divným snem. Pár honů jen – a seskočit bych moh’ – jít k hrobu blíž... té mrtvé slovo povědít: Rci, sestřičko, jak spíš? To roky tři jsou již! – Tak málo tobě podal svět, a chtěla’s žíti, víš? Tak brzy mládí zvad ti květ, mně nechala’s tu tíž! 107 A duní vlak a funí vlak, sám sedím v něm jak duch, a jede, sotva stihne zrak, zdi bílé po tmě pruh... Pár honů dál – vlak nestane... Zde hřbitov... mih’ se, znik’... Spi sladce, srdce oddané! to mé, již tvojím zůstane... co život? – pouhý mžik! Jak ten, jímž vlak tu uhání kol tvého hřbitova, trn do srdce, trn do skrání, – bilance hotova... A kdy by starých edenů měl vítati mne lesk, když, sestro, na tě vzpomenu, hřmím mořem ledů, plamenů, mou duši jímá stesk... Vždy chci i v plesu největším být hrobu tvému blíž, jen otázkou se vyléčím. Rci, sestřičko, jak spíš,spíš tři dlouhé roky již? Nač jsem se ptal, vlak duní dál, a v srdci stará tíž! 108