I.
Pár honů dál...
Pár honů dál... a uvidím
i v mlze bílou zeď,
tam táhne se skrz vlaku dým
a nočních stínů změť,změť
ta známá, bílá zeď.
Pár štíhlých thují kývá tam
mé sestry nad hrobem,
já v coupé sedím tich a sám
a vše mi – divným snem.
Pár honů jen – a seskočit
bych moh’ – jít k hrobu blíž...
té mrtvé slovo povědít:
Rci, sestřičko, jak spíš?
To roky tři jsou již! –
Tak málo tobě podal svět,
a chtěla’s žíti, víš?
Tak brzy mládí zvad ti květ,
mně nechala’s tu tíž!
107
A duní vlak a funí vlak,
sám sedím v něm jak duch,
a jede, sotva stihne zrak,
zdi bílé po tmě pruh...
Pár honů dál – vlak nestane...
Zde hřbitov... mih’ se, znik’...
Spi sladce, srdce oddané!
to mé,mé již tvojím zůstane...
co život? – pouhý mžik!
Jak ten, jímž vlak tu uhání
kol tvého hřbitova,
trn do srdce, trn do skrání, –
bilance hotova...
A kdy by starých edenů
měl vítati mne lesk,
když, sestro, na tě vzpomenu,
hřmím mořem ledů, plamenů,
mou duši jímá stesk...
Vždy chci i v plesu největším
být hrobu tvému blíž,
jen otázkou se vyléčím.
Rci, sestřičko, jak spíš,spíš
tři dlouhé roky již?
Nač jsem se ptal, vlak duní dál,
a v srdci stará tíž!
108