DVĚ VÍDEŇSKÉ GLOSSY.

Jaroslav Vrchlický

DVĚ VÍDEŇSKÉ GLOSSY.
I.
Laxenburg.

Rakouska starého symbol, v podletním dnu bílé páry, líně roztažený v dálku starý Laxenburg si hoví. Nízkých staveb žlutý nátěr nudí jako jednotvárné žaluzie ve všech oknech spuštěné – tak monotonní! Ovšem, park je obrovitý, ale rovněž stejně fádní, nudně zelené jsou louky, nudně zelené jsou stromy. Vše tu přežilé a vetché, staré hříchy, nový nevkus; vše tu zastaralé, stejné, nové nádraží, hrad starý. 94 Ale především jak všecko pečlivě tu ostříháno, jak to v starých, zlatých časech v Rakousku vždy bodrém bylo. Co tu chci? – Proč jen jsem přišel? Známo jest přec, že vždy hrobům vyhýbám se na sto kroků, vřelý života jsa ctitel. A zde ticho, zde poušť mrtvá! Víc než smrt u kapucínů,kapucínů mluví k duši – Zpátky v žití! K omluvě mám pouze toto: Ve Versaillech rovněž stejně dělo se mi – ale přece francouzské hrob minulosti nějak byl mi koketnější. Nějak více mluvil k citu... než zde zeleň jednotvárná, palouků a žaluzií, snících, spících v letním vedru. aA já zmožen nostalgií života, já musil odsud v rušné město, jemuž s Straussem Lanner jedinými bohy. 95 Za každou však žalusií trochu jí kraj nadzvedaje, zřel jsem, starý Voltaire stojí a se chechtá ironicky.
II.
Před pomníkem Grillparzerovým.

Ovšem Tobě často Musa s výšin nebes diktovala, ale kdo se o to staral z těch, kdož chodili tu kolem? Jiné starosti vždy měli, zrovna jak je mají dneska, pospíchají na radnici, do sklepa jen – zřídka v radu. Chodí kol svých hrdých dómů, v mysli bursy svojí péče, chodí kol za nevěstkami, co jim božské věštby Musy? Hrůznější, věř, ironie sochař nemoh’ smyslit sobě: Musa mluví – básník slouchá – ale všední dav dál hlučí... 96