DVĚ VÍDEŇSKÉ GLOSSY.
I.
Laxenburg.
Rakouska starého symbol,
v podletním dnu bílé páry,
líně roztažený v dálku
starý Laxenburg si hoví.
Nízkých staveb žlutý nátěr
nudí jako jednotvárné
žaluzie ve všech oknech
spuštěné – tak monotonní!
Ovšem, park je obrovitý,
ale rovněž stejně fádní,
nudně zelené jsou louky,
nudně zelené jsou stromy.
Vše tu přežilé a vetché,
staré hříchy, nový nevkus;
vše tu zastaralé, stejné,
nové nádraží, hrad starý.
94
Ale především jak všecko
pečlivě tu ostříháno,
jak to v starých, zlatých časech
v Rakousku vždy bodrém bylo.
Co tu chci? – Proč jen jsem přišel?
Známo jest přec, že vždy hrobům
vyhýbám se na sto kroků,
vřelý života jsa ctitel.
A zde ticho, zde poušť mrtvá!
Víc než smrt u kapucínů,kapucínů
mluví k duši – Zpátky v žití!
K omluvě mám pouze toto:
Ve Versaillech rovněž stejně
dělo se mi – ale přece
francouzské hrob minulosti
nějak byl mi koketnější.
Nějak více mluvil k citu...
než zde zeleň jednotvárná,
palouků a žaluzií,
snících, spících v letním vedru.
aA já zmožen nostalgií
života, já musil odsud
v rušné město, jemuž s Straussem
Lanner jedinými bohy.
95
Za každou však žalusií
trochu jí kraj nadzvedaje,
zřel jsem, starý Voltaire stojí
a se chechtá ironicky.
II.
Před pomníkem Grillparzerovým.
Ovšem Tobě často Musa
s výšin nebes diktovala,
ale kdo se o to staral
z těch, kdož chodili tu kolem?
Jiné starosti vždy měli,
zrovna jak je mají dneska,
pospíchají na radnici,
do sklepa jen – zřídka v radu.
Chodí kol svých hrdých dómů,
v mysli bursy svojí péče,
chodí kol za nevěstkami,
co jim božské věštby Musy?
Hrůznější, věř, ironie
sochař nemoh’ smyslit sobě:
Musa mluví – básník slouchá –
ale všední dav dál hlučí...
96