JÁ.

Jaroslav Vrchlický

JÁ.
Ne, nebudu již jiný! Jsem zrovna jak ten pták, prorážím noční stíny svým letem do oblak. A musím znovu zpívat, nechť v srdci tisíc střel, jak moh’ bych v svět se dívat a němým býti chtěl? Můj Bože, co tu krásy, jen kam se pohneš kol! a vše se k zpěvu hlásí a rdousí v ňadrech bol. Jen všecko plně vnímat, jen cele, silně žít! hned bude bolest dřímat, ty musíš šťastným být! 72