IV. Věčné rány.

Jaroslav Vrchlický

IV.
Věčné rány.

Jsou rány v duši věčně otevřené, byť na povrch se všecko klidným zdálo, byť s počátku to bolelo jen málo, leč v nitru duha se ti nerozklene. 110 A doteku též u nich třeba není, ty každým jarem samy krvácejí, když první petrklíče v luh se smějí, a skřivan otevírá bránu denní. Jen pomyšlení, neslyšíš ho pěti! Jen představa, ty nezříš kvítí jara, víc každým rokem pálí rána stará, jsmeť čím víc k stáří v lásce víc než děti. My cítíme, hrob slunce nevyzlatí, a Vesna nezkrášlí ho květy, ptáky, a proto v duši zbudou stále mraky, co jednou ztraceno, se nenavrátí. Ty rány věčné jsou, se nezacelí ni v smrti; s nimi budeš umírati a s nimiž budeš před svým Bohem státi, neb s nimi teprve je člověk celý.