IV. Věčné rány.

Jaroslav Vrchlický

Jsou rány v duši věčně otevřené, byť na povrch se všecko klidným zdálo, byť s počátku to bolelo jen málo, leč v nitru duha se ti nerozklene. A doteku též u nich třeba není, ty každým jarem samy krvácejí, když první petrklíče v luh se smějí, a skřivan otevírá bránu denní. Jen pomyšlení, neslyšíš ho pěti! Jen představa, ty nezříš kvítí jara, víc každým rokem pálí rána stará, jsmeť čím víc k stáří v lásce víc než děti. My cítíme, hrob slunce nevyzlatí, a Vesna nezkrášlí ho květy, ptáky, a proto v duši zbudou stále mraky, co jednou ztraceno, se nenavrátí. Ty rány věčné jsou, se nezacelí ni v smrti; s nimi budeš umírati a s nimiž budeš před svým Bohem státi, neb s nimi teprve je člověk celý.

Patří do shluku

žíznit, vyznít, trýznit, odříkání, poznání, marný, maska, cítění, soucit, unikat

69. báseň z celkových 541

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. II. Othello. (Augustin Eugen Mužík)
  2. Bolesti. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Recidiva. (Jaroslav Vrchlický)
  4. SEN. (Viktor Dyk)
  5. HOSANNAH. (Jaroslav Vrchlický)
  6. Té, která dřímá. (Jaroslav Vrchlický)
  7. BALLADA 9. (Jiří Mahen)
  8. PŘEDJARNÍ PÍSEŇ (Božena Benešová)
  9. IV (Božena Benešová)
  10. MŮJ SVĚT. (Jaroslav Vrchlický)