Vyšli jsme do rána. V plné zbroji,
nesli jsme mladost a sílu svoji.
Spí pole, spí světy – ku předu jen!
Zvuk naší polnice zaplaší sen.
Ku předu jen!
Vyšli jsme, zpiti sny. Cesta se motá
do dálek, do jara, do života.
Červánky rdí se jako krev,
ku předu volá nás láska a hněv,
starý náš hněv.
Vyšli jsme v úsvitu. Řinčela zbraň.
Helmy se blýskaly, zpívala pláň,
zvuk naší polnice nesl se v dál,
kůň náš se vzpínal a východ plál,
ku předu volala láska a hněv,
červánky rděly se jako krev...
Všichni tu padli a ty jsi živ.
Jediný živ!
Polnice nezní, kůň mrtev kles,
helma je v prachu, mluví jen děs –
Všichni tu padli a ty jsi živ.
Jediný živ!
Raněn a zkrvácen plazíš se v před.
Mrtvolo, což kdybych trochu tě zved’,
jedenkrát zved’?
Noc houstne. Mrtvolo, nespi tak tiše,
mrtvolo, slova bys nechtěla říc’?
Vábivou vůní květ ještě dýše.
Plod ještě zraje v domova líše.
Co jsme to chtěli v mladé své pýše?
Všechno? Ne, my chtěli víc!
Plazím se, zkrvácen, přes pole
od mrtvoly k mrtvole.
Povídky vyprávím: že boj byl krutý,
že naše trofeje nedotknuty,
že boj byl vášnivý, že řídly řady,
šik náš se tříštil, krev tekla všady – –
Mrtvoly hledí v noc šerou
s ledovou nedůvěrou.
Mrtvoly hledí vstříc tmám.
Povídky vyprávím. Že boj byl krutý,
že naše trofeje nedotknuty,
jen já zbyl sám – –
Raněn a zkrvácen plazím se polem,
povídky vyprávím mrtvolám kolem.
Zrak jejich sklenný nehledí lidsky
a já se usmívám sarkasticky:
Všichni jste zchladli, já planu jak dřív.
Všichni jste padli, já zůstal živ,
živ, abych umíral.
Nikdo nám prapor nevyrval!
Mrtvolo, zvednu tě trochu jen,
umírající zkrvácen.
Boj dobojován, končí skvěle.
My odrazili nepřítele.
Ku předu volala láska a hněv.
Co na tom, tekla-li naše krev?
Mrtvolo, polnici slábnoucím dechem
rozechvím ještě posledním echem –
Mrtvolo, svítá v obzoru!
Za námi přijdou zas bojovníci.
Úkol náš vykonán. S úsměvem v líci –
leží mrtvý i umírající
ve stínu svého praporu...