Vám, jenž jste Titanem, já, který Titan nejsem,
jenž budí děs,
Vám, Achille, jenž bil se se Zákrejsem,
já, Thersites,
ze svojí temnoty do pyšných Vašich výší
dím slova prokletá,
ze příkrých propastí já příkré verše píši,
básníku poeta!
V dnech tesklivých, kdy těžko věřit ránu,
být něčím jist,
Vy, genie, jste sedal ku pianu
hrát nenávist...
Vy, pyšný virtuos, jste nesl hrdě čelo,
jež lásku necítí.
Umění Vaše tvořit neumělo,
jen mučiti!
Váš vtip, Váš duch, Váš talent literáta
skončily v sottise.
Nic smutnějšího nežli dary fata,
jež v defekt zvrhly se!
Jak stará koketa, jež nevábí, jen nudí,
Vy končíte;
jak stará koketa, jež soucit už jen budí
a cítíte:
Trofeje Vaše vyprchaly chudé,
jak vítr vál.
Vám obdiv lůzy marastické zbude,
jíž jste se bál.
Noc temná kolem mne. K té nedosáhnu výši.
Hlas zvedám dnes,
k Vám, Achille té války žabomyší,
já, Thersites.
Vy ku stavbě jste ruky nepřiložil,
jen k rozvratu.
Na mořské pláni v chlubné pose ožil
duch pirátů.
Čas tragický. Červánky vzkvetou rudě.
Vy, dalek života,
na nešpanělské oživil jste půdě
tradice Quijota.
Bijete s mlýny dál se s tlupou věrnou,
jež fikcí rozňata.
Nad komedií lkáte malichernou;
oh, moje Golgatha!
Vás neklid štve Vás stále dál a dále
za mráčky, oblaky.
– Jdu, pozdní putovník, ač vědom síly malé,
plašiti přízraky!
Neb, pane, ve Vás duch že starý ožil
barbarských sekt,
na místo srdce ve verš že jste vložil
drobounký intellekt – –
v dnech truchlých že svou ješitnost jste křičel
jsa hluch a slep,
z Vašeho díla vždycky že jen syčel
jízlivý škleb,
za Vámi jdu: do pyšných vniknu tvrzí.
Brány se vylomí.
Váš Thersites, jdu ohyzdný a drzý
jak svědomí.
Noc temná kolem mne. Vás Olympu svit chová.
I v tom je děs.
Jsem smrti memento; dím dnes k vám vážná slova,
já, Thersites.
Jsou chvíle osudné, kdy pyšný poseur cítí
pod skepse dotekem:
Titanem nebyl jste, Titanem nemoh’ býti.
– Ó, buďte člověkem!
Duch chmurný, nečistý, Vy kamsi v temno jdete
svým záštím štván.
Egypt jste opustil, však, myslím, nenajdete
svou zemi Kanaan.
Jsou chvíle osudné, kdy pochyby se vznítí.
Vidíte v mžik:
Na troše papíru jste založil své žití,
na troše polemik.
Noc přijde bezsenná. Vás míjí spánek klidný.
Zjev plný tragiky:
Noc přijde bezsenná. Vy věda, jak jste bídný,
dítě: Jsem veliký.
A ráno zášť Vás v dál zas bude štváti.
Bled jdete k posám svým.
Já, Thersites, bych moh’ Vás litovati,
– nebýti svědomím!