XI. Causerie štědrovečerní.

XI.
Causerie štědrovečerní.
Tiše, tiše... vždyť jdou sněhem drobné krůčky cherubů, stříbrnou tkáň rouch svých šlehem stelou mračnům v obrubu. 148 Měsíc s vysoka se dívá, zimních hvozdů tichý host, leskem vlídným kraji zpívá starou zvěst, v níž budoucnost. Ano, lepší, měkčí, sladčí, člověk člověku kde brat, v života pouť, cestu hladčí břímě s ramen bude brát; Kdekde jen láska zákon bude největší a nejvyšší a kde v slední srdce chudé Kristus něhy pospíší. Tak je ticho, tak je milo, třeba ostrý pálil mráz, až tluk srdce zarazilo: Vrať se, boží lásko, zas! Každému z nás zroď se v hrudi, v paláci i ve srubu, zjitra svorně vše ať zbudí,zbudí jeden jásot cherubů! * Všecky zvony vyzvánějí v svaté noci půlnoční, v duchu zřím, jak venku spějí sněhem lidé k půlnoční. 149 V chrámu oknech lesk a záře... I já s nimi chodil též... Dnes tu v jizbě samotáře sedím sám a svět mi lež. Jen ty zvony, jen ty zvony sem se vtírají v můj sluch, vážné, slavné, snivé tóny, že se zrodil světu Bůh. V nicnic, mé bláhové snysny, spějte, ať jste sladkou illusí, však vy, zvony, vyzvánějte, v budoucnost zřím bez hrůzy! Věřím – věřit musím tomu, tich zřím v času osudí, že se v děl a bitev hromu nový Ježíš probudí! Že se opět k lidstvu skloní, jako s jeslí chud a sdrán, láskou že svět pozacloní, všemi vítán, milován! Že ten lásky zákon splní, rosou něhy že vzplá svět, můj sen v hrobě hlas že zvlní: Chápat, chtít a rozumět! 150 A tak, zvony, zněte nocí ve sny snílků, v ples jich, v žal, pevně věřit, jest již mocí, v triumf zory zněte v dál!