VANA SPES.

VANA SPES.
„Tak jen mi ruku podej! – Za večera jest milo pod lípami seděti, jich vůně dýše z červnového šera, svět snů spí v každém poupěti; pojď, vzpomínek tam sladká klíčí sféra, a my je umíme již z paměti!“ Tak řek’ jsem, a vím, že mluvím k stínu, jen k fantomu svých smyslů vznícených, že lákám obraz tvůj jen na vteřinu, jak stíny Hellen u bran Stygických. Kde jsi?... Kde meškáš? – Z dálky klepot mlýnu a olší šum zní v snění mé jak smích. To dobře vímvím, a přece mně jest milo, se nechat klamem dále opřádat; má holubice, královno a vílo, a všeho cíle, co lze míti rád! Hleď, samé zlato s lip se na mne slilo, jak na tebe bych neměl vzpomínat! 55 Ó naděje má, třeba marná, ave! Co může více smrtelník tu chtít? Zda rozpozná, co ryzí tu a pravé? Věř, Rozum spíš se mate,mate nežli Cit. Zas Naděj láká, zda-li marně? V tmavé tak houšti plotu světlošky zřím třpyt. A ten mne sílí, vede, ten mne těší, o této chvíli ztracené že víš; tak spory let zlých jediný mžik řeší a v posled hořkostí všech sládne číš. Ó, voňte, lípy!... V snů mých přízi věší se muška písně – čas, bych zmlknul již... 56