Skald a Walkyry.

Skald a Walkyry.
Skald mladý seděl dubů ve stínu a sám se takto modlil k Odinu: „Já nechci mládí věčné na zemi a nechci skráň věnčenou růžemi. A nechci nahé, vzduté prsy žen a nechci medu pohár rozpěněn. A nechci bitvy ryk a zdaru ples, chci hluboký jen mlčenlivý les. Chci mír a klid, jenž dýše z doubravin, když přes mýtinu půlnoční jde stín. Když z mohyl mrtví reci vstávají a ve úplňku štíty mávají. 122 A letí šťastní přes práh Walhaly, chci za nimi se dívat z povzdálí. A Freja když je s plesem přivítá, jak dozní přes most ořů kopyta, Chcichci skulinami mraků mlžnými jen zbožně dívati se za nimi. To stačí k štěstí mému, bože, slyš!“ – A v souhlas jemu dechla noční tiš. Tak modlil se a uleh’ v kyprý mech. Tří Walkyr nad ním zahřímal tu spěch. Tří Walkyr nahých, mračny jely, tmou, jich vlasy vlají, ňadra jich se dmou! I děla první: „Květů pln je hloh, hle, v jeho stínu leží mladý hoch. Pojď s námi, pojď!“ A druhá s oře níž se sklonila (z par stoupal měsíc výš) Aa jejích ňader tuhá poupata mu přejela skráň: „Moje komnata Jeje v oblacích, blesk u mojich bdí vrat, pojď, hochu sličný, na mém srdci spat!“ 123 A třetí ještě níž se schýlila: „Nemožno, bych se v tobě mýlila, Pojďpojď se mnou, dechnu pouze do tvých strun a poznáš věčné taje hvězdných run. Co dětské sny tvé, které mlhavě se rojí v lbi tvé reků o slávě? Jest žena všecko! – Přítěž dumy shoď a za mnou dál v můj oblačný hrad pojď!“ I zachvěl mladý Skald se neblahý, své tužby zapomněl i přísahy. Kýv’ první v souhlas, byl tak sličný, mlád, na druhou smál se, třetí v náruč pad’. Jak v sedle jich se octnul, nevěděl, juž s nimi jel, přes pusté pláně hřměl, Ii zvonil trysk jich jako cepů tep přes rozsochatých skalin lysou leb, Přespřes hroby Vikingů, kde houštím třtin jen vichr pláče a kde straší stín, Přespřes moře, jehož zpěněných vln val se jako živé hroby valí v dál. 124 Jich paží cítil stisk a ňader vzruch a v srdci světy nových snů a tuch. A letěl s nimi přes kraj, přes prostor a přes močál a pustá bradla hor. Co Odin mu, co Walhaly je ples, co srdce klid, co mlčenlivý les? Co reků triumf, války divá zvěst, on vítěz teď, ba on sám Odin jest! Tak letěli – ó divý vír a slast, až shodily jej rázem ve propast. A sotva prachu sloup se nad ním zdvih’... a mračny v dálku zněl jen Walkyr smích. 125