Ilioneus.

Ilioneus. Al. Jiráskovi.
„Co zas, pro bůh, co se děje? – Kacíři se bouří znovu? – Zas mám něco podpisovat? – Kdy jen budu pokoj mít! A zde nových beden řada, nemám čas jich otevříti... Z Bruselu hle, Jošt i David, z Říma píše mi Jan z Cách. Hladoví řvou lvi v mé kleci, Kelley klímá nad kelímky, čeká darmo – hřebcům po mně stýská se v mých konírnách. V Bubenči, v císařské lázni nebyl jsem již celý měsíc, zahálejí brusy, rýtka, dláta mojich brusičů! 207 Nemohu se odsud hnouti, Spranger ztratil trpělivost, Lomnický mou apatii s astrology zapíjí. A vším vinen je ten mramor! Proklatý Ilioneus! Co jen vidím v této hlavě, v těchto údů souměru? Ano, Nioby jsi synem! Čtu to v tazích tvojí tváře, otcem tvým být moh’ jen Skopas, velebný ty zázraku! A já čtu a čtu v tvé tváři, v liniích čtu těla božských, v měkkosti té a v té síle velké krásy zjevení! Co mi hádky malicherné šlechty, kněží, bída lidu? Tebe zřím jen – vždy a všade, mramorový zázraku! Nedá žena, nedá sláva nesmírné to opojení, nedá sladkou, velkou muku, jež se prýští z údů tvých! 208 Cítím s tebou, žiju v tobě, popel já – ty nesmrtelnost! Vím, je krása mučennictvím, svatý synu Nioby! Budu zvěstí, bájí, stínem, jménem v starých pergamenech, ty plát budeš nesmrtelný, třeba torso bezhlavé! Co zas, pro bůh, že se děje? Co zas vyvedl don Caesar? Bitky v krčmách? – Únos dívčí? – Nové bouře na sněmu? – O ničem já nechci vědět! Odsud všickni! – Sám chci patřit nevyrušen na ten mramor, co mi život, co mi čas? Nechte řvát lvy, nechte soptit sněm a kacíře se vztekat! – Či snad líp, abych měl pokoj, vše, co chtějí, podpíšu!? Péro sem! Tak... Podepsáno!... A teď křičte, jak vám libo, já si koupil chvilku klidu... Proveďte si majestát! 209 Průvodem jej nosí městem, zvony duní se všech věží, aťsi duní – pro mne život pouze v tomto mramoru. Život, sláva, opojení! – Krása! Krása! – Tvaru kouzlo! – Tepna žití nesmrtelná! – Proč bych nemoh’ mysliti, Žeže ty zvony, že ten jásot platí tobě, dive krásy, místo mého majestátu ty že v Prahu slavíš vjezd?“ Takto dumal, skloniv hlavu ve španělský tuhý límec, holí o zem vztekle buše Imperator Rudolfus. Ve chvíli, kdy vyndán z bedny, obalu prost, Nioby syn, v nesmrtelné svítil kráse před ním, zázrak z mramoru. Císaře co táhlo hlavou, kdo to poví, kdo to zjeví? Krása vždy je mučennictvím, tvůrci jako žákům svým. 210 Zase zdola tento hlahol, jako rozbouřené moře, jako hladovi lvi v kleci, hukot, bouř a temný řev. Jako Nioba v svém smutku stojí dole v mlze Praha, z krčem zvoní cinkot číší, smíchy a třesk čepelů. Kytar tóny zanikají v tmavých koutech úzkých ulic, do španělské melodie vpadne vlaské zakletí! Na prohnilých justiciích polonahá visí těla, ve větru se smutně klátí havranů a kání ples. Ztichlo vše – i světla zhasla... V šeré síni sám dlí císař, přeludu, Ilioneu, ve tvář hledí, přelud sám. Nebem táhnou věčné hvězdy, strhanými táhnou mraky, Bílé hory lysé témě v nich se jako lebka skví. 211 Meteor trysk’ náhle nebem mezi hvězdné palimpsesty jak ty nůžky, které vjely, Rudolfe, v tvůj majestát! 212