Idylla antická.

Idylla antická.
Na mýtině, za sebou jilmů řadu jak stěnu ptačím zpěvem prochvěnou stál Faun, v tmu tyčil kamennou svou bradu a večer hovoříval s Ozvěnou. Kdys dětem, které své tam pásly kozy, kol tančily a hrály vesele, se zdálo, Faun že na ně z dálky hrozí do trávy, vřesu, doušky, jetele. Však bázně v mladosti své neznajíce, když domů šly a z lesa stoupal stín, mu ostružinou pomazaly líce, v dlaň vtiskly zkvetlou haluz řeřabin. A v otevřená ústa ve svévoli mu cpaly stelivo a suchou klest, do vlasů jitrocel, jenž roste v poli, a čilimník, jenž plný zlatých hvězd. 74 Pak odešly. Faun stál tu zadumaný, střást nemoh’ tíži schnoucích květů těch a večer juž se chýlil z mračen brány a rosou zperlený kol chvěl se mech. Drozd zpíval kdes a vzbudil nymfu Echa, ta ozvala se v odvet z tříště skal, nad zemí vzešla luna sladkodechá, Faun poprv dnes jak mrtvá hmota stál. Tu milenci dva – chodili sem denně – když stmělo se, dva stíny, přišli sem, v zrak dívali se sobě roztouženě: Jak sladký život a jak luzná zem! V svém štěstí chudáka tu uviděli, jenž uši, ústa, jedna chrastí směs, skrz větve šilhal stranou ve hvozd stmělý a poprv hluchý k Ozvěně byl dnes. I pochopili jeho smutek rázem, hoch vztyčil se a jeden ruky vzmach, a frašná zdoba s Fauna sjela na zem, květ čilimníku i řeřabin nach. Z úst vyndali mu stelivo, jen v kštici pár květů drobných jemu nechali. Jim zdálo se, jak dál šli při měsíci, že kamenné jim ruce tleskaly. 75 A o čem nevěděli dřív, dnes našli: sluj stinnou tkanou hustým břečtanem – a stíny dva do jejich stínů zašli. Jak sladký život a jak luzná zem! A slyšeli, když odcházeli šťastní, zdí jilmů ptačím zpěvem prochvěnou smích veselý, jenž zdál se jim být básní – Faun jako jindy mluvil s Ozvěnou. 76