Idylla antická.
Na mýtině, za sebou jilmů řadu
jak stěnu ptačím zpěvem prochvěnou
stál Faun, v tmu tyčil kamennou svou bradu
a večer hovoříval s Ozvěnou.
Kdys dětem, které své tam pásly kozy,
kol tančily a hrály vesele,
se zdálo, Faun že na ně z dálky hrozí
do trávy, vřesu, doušky, jetele.
Však bázně v mladosti své neznajíce,
když domů šly a z lesa stoupal stín,
mu ostružinou pomazaly líce,
v dlaň vtiskly zkvetlou haluz řeřabin.
A v otevřená ústa ve svévoli
mu cpaly stelivo a suchou klest,
do vlasů jitrocel, jenž roste v poli,
a čilimník, jenž plný zlatých hvězd.
74
Pak odešly. Faun stál tu zadumaný,
střást nemoh’ tíži schnoucích květů těch
a večer juž se chýlil z mračen brány
a rosou zperlený kol chvěl se mech.
Drozd zpíval kdes a vzbudil nymfu Echa,
ta ozvala se v odvet z tříště skal,
nad zemí vzešla luna sladkodechá,
Faun poprv dnes jak mrtvá hmota stál.
Tu milenci dva – chodili sem denně –
když stmělo se, dva stíny, přišli sem,
v zrak dívali se sobě roztouženě:
Jak sladký život a jak luzná zem!
V svém štěstí chudáka tu uviděli,
jenž uši, ústa, jedna chrastí směs,
skrz větve šilhal stranou ve hvozd stmělý
a poprv hluchý k Ozvěně byl dnes.
I pochopili jeho smutek rázem,
hoch vztyčil se a jeden ruky vzmach,
a frašná zdoba s Fauna sjela na zem,
květ čilimníku i řeřabin nach.
Z úst vyndali mu stelivo, jen v kštici
pár květů drobných jemu nechali.
Jim zdálo se, jak dál šli při měsíci,
že kamenné jim ruce tleskaly.
75
A o čem nevěděli dřív, dnes našli:
sluj stinnou tkanou hustým břečtanem –
a stíny dva do jejich stínů zašli.
Jak sladký život a jak luzná zem!
A slyšeli, když odcházeli šťastní,
zdí jilmů ptačím zpěvem prochvěnou
smích veselý, jenž zdál se jim být básní –
Faun jako jindy mluvil s Ozvěnou.
76