Hakeldama.

Hakeldama.
Já znal ho přec – on dobrý byl a dobru sloužil ze všech sil a lásku, kterou kázal slovem, vždy osvědčoval v skutku novém. To všecko věděl jsem a vím. Já chápal to, já nebyl zlým, leč dospět k výši jeho dobra, proč nedána mi síla obra? Tak závist, štír, ve srdci mém se chytla, rostla každým dnem a v novou masku moje mdloba se změnila, – to byla zloba. Ta zradila ten božský div, jen ona – a já nikoliv! Proč, když jsem takto jednat musil, bych odměnu si nyní hnusil? 87 PryčPryč, kove! Tebou pohrdám! Teď bez něho se cítím sám. Mně chybí každý osten žití, s kým více nemám zápasiti. Teď zřím, jaký jsem trpaslík, zdezde, duchu zloby, můj vem dík! Zda srovná rozdíl mezi náma smrt moje? – Vítej Hakeldama! * Fík sirý v pusté pláni ční, snět holá, havran letí k ní. Ký rozdíl, přihlédnu-li blíže, jest mezi ní a dřevem kříže? Vlas jeho zlata záplavy, můj ohnivý a ryšavý, však přilnou k dřevu stejně oba, ty láska vedla tam, mé zloba. Jak on i já snil mnohý sen, nám oběma byl nesplněn... Ó vonnou nardou napuštěny vy kštice krásné Magdaleny! Ó sladká něho Marie, jak hvězd když nebem rozsije! Ó vlídné Marty služná péče, vás obě v slzách ctím a kleče! 88 Vše marno! Vždy byl přede mnou slov, zraku silou tajemnou, vše přebral mi, mne nechal státi, jak mohl jsem jej milovati? Co zbývá mi? Sem, provaze, hněv dá, co chybí odvaze... Zní, havrane, tvá píseň známá v mých očích, v duši – Hakeldama! * Což jestli on byl přece Bůh? Pak zlý jsem vedle něho duch, či loutka jen a maska prázdná se snahou sobce, s tahy blázna? Na divy jeho vzpomínám. Zda moh’ jsem dovésti je sám? Ba, na hoře když davům kázal, ký démon zlý mi jazyk svázal? Já říci totéž chtěl,chtěl co on. týž posuněk měl a týž tón, však v pravý čas vše selhalo mi, on orlem vzlét’ – já zůstal chromý. Z dvanácti jeden být – los můj. To málo celkem; stůj co stůj, já víc chtěl být, zda to je hříchem? Jak on já zpil se pouště tichem, 89 Jakjak on se postil, přemítal, kde mrzák jen se naskýtal, řek’řek’: Odhoď berly! ku chromému. – Proč nešlo mi to jako jemu? Dost možná, že byl boží syn! Pak já jsem dítě trudů, vin. Vše klame – smrt jen neoklamá. On Sion má – já Hakeldama. * Noc kvačí chmurná, příšerná. Strž nebes velká cisterna, kam hvězdy, ovce nebes táhnou, se napojiti mírem, práhnou. On v skalném hrobě dřímá již. Ční prázdný na Golgotě kříž, můj posud vztyčen trčí v nebe. Má vina, had, mi srdce střebe. On zítra může z hrobu vstát a bude sluncem jitra plát, vše rány jeho budou jasem, svit božství zaplá jeho vlasem. Já budu tady halen v mrak, sup zatkne spár v můj kalný zrak, do vlasů chladná rosa padne a pekla žal v mé srdce zrádné. 90 On s učeníky – zas jej zřím – zrajícím půjde obilím, jej nebudou co mistra znáti, však s ním se budou radovati. Nuž, rychle v smyčku, šíji má! Kdo v lásce světy objímá, zde rozlušť hrozné moje drama! Mne neleká víc Hakeldama. 91