Helena.

Helena. Jar. Gollovi.
Kol katafalku plálo tři sta svic. V jich rudé, kalné záři jak sněžné pole byla mrtvé líc, kde světlo, stín se sváří. A černých na stupních muž mračný stál jak socha v pose hněvné, na čele resignaci ustoup’ žal, jak mramor srdce pevné Podpod togou tiskla neúprosná pěst; rty, jak v snu jež se chvěly, dřív jedním pouze slovem: „Mrtva jest!“ teď zvolna k sobě děly: „Zda pohledět jí v tvář mám odvahu? Zda miluji ji posud? Pro žití nového teď na prahu ji ve hrob sklátil osud? 108 Chce říci mi: Ty máš jít světem sám bez přítěže a svoru?! A přítěž byla ona mrtvá tam, mha halící mně zoru. Na cestě svojí, zřím to před sebou. já byl bych jistě musil tvou, věčná Hellado, zpit velebou, jak první krok bych zkusil, Vv prach zdeptat její sny a vidiny a ranit srdce její. Vstal Osud za mne z věčna hlubiny... Spí – klid má v obličeji. Klid, kterým v žití plála vznešenávznešená, však mramorová, chladná; jak možno to, že slula Helena, když duše v ní ach, žádná! Ó Helena! Mne zpil ten pouhý zvuk, co já v ní všecko hledal! Té obraz, před kterou kdys kmetů pluk se v branách trojských zvedal. Tu velkou, zářící, ten soujem vnad, to slunce v noc mou temnou, jež měla v noci vedle mne vždy stát a ve dne kráčet se mnou! 109 Té obraz, odliku a podobu na duchu, srdci, kráse, v níž dávná Helena by vstala ze hrobu a pro mne vtělila se! A zatím tělo jen a pouhý tvar, to vasa bez květiny, to srdce, výheň – ale kde v ní žár? A jeho tep tak líný! A lhostejně tak přešla žitím mým, jak zde teď v hrob se chýlí, jak oblaků stín táhne obilím, přes plné klasy pílí. A já chtěl rosu, já chtěl slunce pít z ní v lásky žhoucím plese svět obejmout – a ona, v duši klid, jen tupě – křižuje se! Nic nehnulo jí, stejný klid a mráz z ní v moji bytost vanul, co s barbary se vrhna ve zápas pln skutků já jsem stanul Nana prahu velké, příští doby své, juž vítězství má jisté! U nohou této mrtvé v boj tě zve má velká síla, Kriste! 110 Pryč cetky, svíce, dýmy kadidla! Svět s plným slunce leskem má duše na Olympu zahlídlazahlídla, než zapad’ s hromu třeskem Tenten portál tratící se v oblaky, tkán ze zlata a sloně, kde růže v kšticích, krásné přízraky, dlí bozi na svém troně, Světsvět volný, velký, ryzí, mohutný, pln vzruchu a sil vření... Tvůj, Zeve, nezhasnul klín bleskutný, Pan velký mrtev není! On stejně dýchá hvozdy, u čela mi jeho oddech pílí, jak před lety na statku Marcella, když s bratrem svým jsme žili! On divoký se s lvy a tigry pral, o závod s větry lítal, co hodiny já prodlel v stínu skal a v Homéru svém čítal. A večer oba jsme se vraceli, on ruce krví rudé... Mé ruce v duchu modly kácely, jež zřel jsem vždy a všude. 111 On uleh’ divoch k boku milenky, již sebral v stepi kdesi... Já duši plnou světlé myšlénky jsem těkal nad nebesy. On hýřil při číši a s přepychem při sta pochodní jasu... Já sedal s Plotinem a Jamblichem u Psychy hodokvasu. Já viděl krásu sestupovat s hvězd, jak druhdy z pěny moře se vznesla božská! Vstal, křik’: Živa jest! Pryč žalmy, lkání, hoře! Krev marně teče, nadarmo ran pět se otevírá stále, jen krásou, krásou obrodí se svět, jen radostí, ne v žale!“ 112