Šer v sykomorách bloudil. Ptáci spali.
Dech jitra ob čas ostrý zavál. V žáry
se nítil nebes pruh, juž řidly páry.
Den třetí již spal Kristus v srdci skály.
Jak stíny tmavé muži po zahradě
se objevili zahaleni v pláště.
Jak bílé stíny ženy, každá zvláště,
a náhle byli všickni pohromadě.
Spal voják římský opřen o své kopí,
to jitra žehem plálo živým zlatem.
Ti hovořili spolu s tichým chvatem,
co každý v zoru toužebně zrak topí.
I řekla Marta: „Cos mne hnalo zrána
a vedlo z města v sad ten moje kroky,
chci vědět, zda to byly krve toky,
zda zcelena je v svatém boku rána?“
A Marie než mluvila víc štkala:
„Chci vědět, zdali z mojí vázy vůně
po mukách všech, po hanbě kříže, v lůně
skal rozvětralých rovněž nezvětrala.“
A Salomé: „Proč opustils nás, Pane?“
A Petr šeptal ostýchavě v hoři:
„Zpěv kohouta jsem slyšel v ranní zoři,
v něm vinu svou!“ A Jan: „On jistě vstane!“
A ruce dali si a zmlkli v bolu;
„On musí vstáti!“ jistotou v nich vřelo.
„Jak lilie vzplá jasem jeho tělo!“
Tak pravili a těšili se spolu.
V tom rudým zlatem východ hořel celý.
Kde pták, ten vzbuzen. Každý strom plál, plamen,
a žoldák prchá – odvalen jest kámen
a skály odvěké se třtinou chvěly.
A všickni padli na tvář. Jak dech Boha
to přes ně valilo se, zoře jitra.
A skutkem byla touha jejich nitra,
ač malomocná byla k chůzi noha.
A řekla Marta: „Plál bok jeho jasem!“
A Marje vzdychla: „Vůně z vázy mojí
mne dotkla se!“ a Jan: „On u mne stojí!“
a Salomé a Petr: „Chvím se žasem!“
„Vstal, přemoh’ Smrt!“ A zbožně zvedli zraky.
V té chvíli lidstva budoucnost v nich celá
své Hossana! i Alleluja! pěla,
jen Tomáš v tichu děl: „Zda vstanu taky?
On ovšem přemoh’ Smrt, mé oko zřelo
ten triumf, výsměch Smrti dozajisté,
však pověz sám, jak bude ti, ó Kriste,
zas první mrtvé až v prach padne tělo?“