Penthesilea.
V svém hněvu Achill neúprosný
u černých lodí prodléval,
ni noc, ni jitra úsvit rosný
nesnesly úkoj v jeho žal.
Tu vrazil Nestor večer jednou
v stan hrdinův: „Ó reku, vstaň,
než v propast nové ztráty bědnou
nás všecky zhroutí boha dlaň!
Bůh jistě opustil své nebe,
jak blýskavice hřmí v náš dav,
chce dráždit k novým skutkům tebe,
vzal na se tvého těla háv.
Táž postava, týž povel smělý,
na voze ční pln nádhery,
hřmí v útok, v toulci tvoje střely,
kol skrání tvoje kučery.
66
Táž podoba, tvé tváře rysy,
zbroj stejná s tvojí, meč i štít,
v boj neznámý jde jak ty kdysi,
ó neváhej, spěj s ním se bít!
Tak řádí, zuří mužů lesem,
chce pomstíti smrt Hektora,
ten cizinec dnes pouze děsem,
zmar bude zítra tábora!“
Vstal Achill. Těžký oštěp chytil:
„Bůh, plémě hadí, přeje vám,
ví, třeba abych v boj se řítil,
že musím se bít s sebou sám!“
A letí, letí, černým stínem
juž mezi Trojských vozy vpad’,
vše tepal kolem bleskným klínem,
vše deptal, kácel napořád.
Aj hle, tam z oné husté vřavy
se tyčí k nebi statný rek,
to jeho plášť i chochol vlavý
i chůze, jak to Nestor řek’.
A utkali se. Divým vztekem
tak Achill nevzplál jaktěživ.
Pláň zaduněla bitvy jekem,
toť starý Achill jako dřív!
67
Boj dozuřil. Mrtvého reka
dal Achill přinésti v svůj stan,
krev černá přes nach pláště stéká,
zbroj bohatýrská plná ran.
I hledne blíže ve tvář juna –
šat strhne – trne v úžasu,
hle, dívčí ňadro jako luna
se noří v krvi do vlasů.
Tvář spanilá i v samé smrti...
Leč všecko mramor, všecko led.
I cítil Achill, jak vše zdrtí,
byť chtěl to milovati, hned.
A skočí znovu, oštěp chytí:
„Co Ares chtěl, to dosáh’ dnes!“
A s divým smíchem v boj se řítí (
ó Trojo, tenkráte se třes!
68