PRVNÍ SLOVO.
A na počátku bylo Slovo.
Má dcera zkouší říci první slova.
Jde ztěžka to – však začíná vždy znova,
vždy ku prvnímu pokusu se vrátí
a vždy jí při tom úsměv líčko zlatí. –
Můj duch nad knihami se v dumy ztrácí,
i myslím, že to šveholí juž ptáci
tam dole v parku, že tu vesna sladká.
Jak letos byla nám ta zima krátká!
Zní dál proud zvuků jasnější a větší,
to zlomky jakés neznámé jsou řeči,
že andělé tak mluví – praví báje –
mně sladší však to nežli hudba ráje. –
A mysl moje těká do daleka:
Zřím, člověk první jak se slova leká,
zřím onen zápas z tmy ku světlu výše,
než myšlénka v květ slova vzplála tiše. –
[119]
O jaký zázrak bojuje mé děcko!
Vždyť pravé lidské slovo, to je všecko,
to rosa v úpal, to květ měkký v hloží,
to teprv člověk, jediný syn boží. –
Toť anděl, který stoup’ na hlavu zmoka,
jež sluje tma, toť hymny první sloka,
již lidstvo zpívá, v nehynoucí kráse,
jež v každé kolébce se rodí zase. –
Za ním se obrovské Véd jitro smálo,
jež Ossu s Pelionem k hvězdám vzpjalo,
to klesá před ním rámě titanovo...
Ó dítě, zkoušej dál své první slovo! –
120