ŽALM NADĚJE.
Nechť každý projde pochybností mořem,
nechť každý projde dlouhá lada smutku,
sám zůstaň proto každý se svým hořem:
jeť třeba radosti a síly k skutku.
Jeť třeba radosti a síly k práci,
jež vykoupit má, jež má osvobodit,
jen v slunka svitu z jihu pták se vrací,
jen v slunka svitu můž’ se Vesna zrodit.
Je třeba rány, aby jiskra kmitla,
ran třeba, z kamene by socha byla,
však třeba síť, v níž myšlenka se chytla,
by opatrná ruka dobře skryla.
Tak ptáčník ukazuje pouze ptáka
a sochař sochu – ne však třísky dílny;
v svou hruď uzavři, co se v tobě smráká,
a na venek buď čilý vždy a silný!
Co v tobě sváří se, buď tobě látkou,
co tebe hněte, díla tvého tmelem,
nech vyzuřit se v bouři chvíli krátkou,
leč sluneční jas hárej v díle celém.
136
Jas hořel vždycky v mučeníků nitru,
jas planul vždy na apoštolů skráni,
jas v srdci měj a ukazuj vždy k jitru
a v noci vždycky zpívej o svítání.
A zakleješ-li pouze paprsk jeden
v své dílo – jistě ono věky přečká,
vždyť sama noc jest jeden hvězdný eden
a černé stíny jsou jen její vlečka.
137