Dvě tato pouze slova na obálce
a jaká propast, Bože můj, z nich zeje!
Tak mrtva, sama, opuštěná v dálce
se srdcem plným touhy, beznaděje!
Se srdcem plným touhy po domovu.
Dřív mezi námi vřelo pouze moře,
teď cestu neznáme k Jejímu rovu,
nás dělí věčnost – její vlny hoře.
Víc neuzříme vlídné Její tahy,
hlas dozněl pro vždy kouzlaplný, sladký.
Co plachet zdraví rodných břehů prahy!
Co ptáků letí přes ocean zpátky!
Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi
spí Ona, vlast svou jež tak milovala,
jí chtěla sloužit city a sny všemi,
a lhostejnost a chlad jen od ní vzala.
Spí sama, za rubáš má všecky boje
i přísnost duše, s kterou zřela vždycky
na umění tak jak na božství svoje
i v celý malicherný život lidský.
Spí sama, jako životem šla sama,
jas v duši své a na rtech odříkání.
Kdo poví nám jen, jaké děsné drama
se hrálo v Jejím nitru v umírání?
Kdo poví nám, co duší naposledy
Jí táhlo, triumfů zda zašlých řada?
Či pouze lodě v oceanu sledy,
s níž domů vrátiti se srdce žádá?
Zda matky hlas, či sester úsměv milý?
Zda upřímný stisk věrné, družné dlaně?
Co dělo se, kdo při Ní stál v té chvíli,
kdy vlhký stín se klad’ na Její skráně?
Ó jak to divné! Zde vřel život dále,
ta malicherná o chléb půtka stálá,
shon po úspěchu v práci, potu, žale,
vír tuch a snů – a Ona umírala!
V tom snad jsme řekli: Život jaká báje!
Nám radost, edenu host, v zracích plála,
nám umění své otvíralo ráje
i příroda – a Ona umírala!
A stejné hvězdy, které u nás plály,
ty zřely na strhané tahy Její,
na upjatý zrak v nekonečnou dáli,
na chvějící se rety v beznaději!
To přešlo jako všecko. Dnes dvě slova
na listu obálce tak chladně psána.
Je mrtva. Nic víc. Kdy? Kde? ptáš se znova.
Je mrtva. Dosti! Píseň dozpívána!
Však Ona měla srdce těch, již věří,
dlí v světle jistě, co my po tmě jdeme,
my víme jen, jak den se smráká v šeři,
jak slabí jsme i tam, kde milujeme!
A ruka ruku chytá v slzách, v křeči.
Zda žijem v skutku, jsme jen stíny poutí?
Je mrtva – propasť zřel jsem stále větší
a celou noc jsem slyšel moře douti!