I. Dvě tato pouze slova na obálce

Jaroslav Vrchlický

I.
Dvě tato pouze slova na obálce Dvě tato pouze slova na obálce
 a jaká propast, Bože můj, z nich zeje! Tak mrtva, sama, opuštěná v dálce se srdcem plným touhy, beznaděje! Se srdcem plným touhy po domovu. Dřív mezi námi vřelo pouze moře, teď cestu neznáme k Jejímu rovu, nás dělí věčnost – její vlny hoře. Víc neuzříme vlídné Její tahy, hlas dozněl pro vždy kouzlaplný, sladký. Co plachet zdraví rodných břehů prahy! Co ptáků letí přes ocean zpátky! Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi spí Ona, vlast svou jež tak milovala, jí chtěla sloužit city a sny všemi, a lhostejnost a chlad jen od ní vzala. Spí sama, za rubáš má všecky boje i přísnost duše, s kterou zřela vždycky na umění tak jak na božství svoje i v celý malicherný život lidský. [7] Spí samasama, jako životem šla sama, jas v duši své a na rtech odříkání. Kdo poví nám jen, jaké děsné drama se hrálo v Jejím nitru v umírání? Kdo poví nám, co duší naposledy Jí táhlo, triumfů zda zašlých řada? Či pouze lodě v oceanu sledy, s níž domů vrátiti se srdce žádá? Zda matky hlas, či sester úsměv milý? Zda upřímný stisk věrné, družné dlaně? Co dělo se, kdo při Ní stál v té chvíli, kdy vlhký stín se klad’ na Její skráně? Ó jak to divné! Zde vřel život dále, ta malicherná o chléb půtka stálá, shon po úspěchu v práci, potu, žale, vír tuch a snů – a Ona umírala! V tom snad jsme řekli: Život jaká báje! Nám radost, edenu host, v zracích plála, nám umění své otvíralo ráje i příroda – a Ona umírala! A stejné hvězdy, které u nás plály, ty zřely na strhané tahy Její, na upjatý zrak v nekonečnou dáli, na chvějící se rety v beznaději! 8 To přešlo jako všecko. Dnes dvě slova na listu obálce tak chladně psána. Je mrtva. Nic víc. Kdy? Kde? ptáš se znova. Je mrtva. Dosti! Píseň dozpívána! Však Ona měla srdce těch, již věří, dlí v světle jistě, co my po tmě jdeme, my víme jen, jak den se smráká v šeři, jak slabí jsme i tam, kde milujeme! A ruka ruku chytá v slzách, v křeči. Zda žijem v skutku, jsme jen stíny poutí? Je mrtva – propasť zřel jsem stále větší a celou noc jsem slyšel moře douti! 9
Básně v knize È morta:
  1. I. Dvě tato pouze slova na obálce
  2. II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
  3. III. Když luny hasne bílý pruh,
  4. IV. Ó sladký hlase umlklý,
  5. V. Zářící labuť vylétla
  6. VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
  7. VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
  8. VIII. My v denní shon se probouzíme,
  9. IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
  10. X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
  11. XI. Jak proroku, pod pouště nebem
  12. XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
  13. XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
  14. XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,
  15. I. Myslil jsem, že jsem juž střás’
  16. II. Jak druhdy vavříny a kvítí,
  17. III. Ó bolesť veliký je mistr věru,
  18. IV. Říká se, že v temném lese
  19. V. Bublino! Z jaké hloubky jdeš?
  20. VI. Co může po nás jednou tady zbýti?
  21. VII. Když před lety první zněl pro Tebe kvil,
  22. VIII. Nelze, nelze zapomníti
  23. IX. Na Tobě se nejlíp ukázalo,
  24. X. Když nás všecko oklamá,
  25. XI. Ó zdali v nivách asfodelů
  26. XII. Žít dlouho – ne v tom není zisku,
  27. XIII. Jsou krásné duše v tomto světě žalu,
  28. XIV. Na jaře i v podletí
  29. XV. Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?
  30. XVI. Kdes v dáli hřbitov – jeden prostý kámen,
  31. XVII. Juž skoro se mi stáváš mythem
  32. XVIII. Když juž hrdý rozum víře
  33. XIX. (Z jara na hřbitově.)
  34. XX. Dost pláče již i žalu,