XVIII. Když juž hrdý rozum víře

Jaroslav Vrchlický

XVIII.
Když juž hrdý rozum víře
Když juž hrdý rozum víře
bolem udolán se vzdává, jedno jak stín před ním vstává, co jej v odboj vztyčí zas. Proč Bůh v svět vrh’ lidskou duši, dal jí sílu, svět si stvořit, proto, by jej mohl zbořit smrtí těla v krátký čas?
Jesti každá duše světem nadějí, snů, tuch a skutků, každá jásá, úpí v smutku, každá kosmu zrcadlem. Na jak dlouho je svým světem, v jaký cíl, když hrob vždy číhá, rakve stín se nad ní zdvihá? Jdem-li v nic, proč vůbec jdem? Je-li v skutku za závojem taje něco, duch co hledá, co nám dýchat, spáti nedá, proč to má být ztajeno? Nebylo by pro nás lépe znáti cíl a důvod znáti, než se takto slepě hnáti, nevědomost za věno? 58 Bůh a člověk – život, věčnost – hmota, duše – proti sobě stále v sporu – sfingy obě vyslovte se konečně! Co ty chceš, kam zaměřuješ? v jaký neznámý taj pílíš, proč ty kvílíš a ty šílíš, ty zříš v boj náš netečně? Darmo! Sfinga vždy je němá, Memnon mlčí, slunce víra pouze na něm slzy stírá, jež nechala smutná noc; střízlivé vzplá zase jitro, pochybnost jak dříve mučí, ale Memnon nezazvučínezazvučí, Bůh nepřijde na pomoc! 59