XVIII. Když juž hrdý rozum víře

Jaroslav Vrchlický

XVIII.
Když juž hrdý rozum víře Když juž hrdý rozum víře
 bolem udolán se vzdává, jedno jak stín před ním vstává, co jej v odboj vztyčí zas. Proč Bůh v svět vrh’ lidskou duši, dal jí sílu, svět si stvořit, proto, by jej mohl zbořit smrtí těla v krátký čas? Jesti každá duše světem nadějí, snů, tuch a skutků, každá jásá, úpí v smutku, každá kosmu zrcadlem. Na jak dlouho je svým světem, v jaký cíl, když hrob vždy číhá, rakve stín se nad ní zdvihá? Jdem-li v nic, proč vůbec jdem? Je-li v skutku za závojem taje něco, duch co hledá, co nám dýchat, spáti nedá, proč to má být ztajeno? Nebylo by pro nás lépe znáti cíl a důvod znáti, než se takto slepě hnáti, nevědomost za věno? 58 Bůh a člověk – život, věčnost – hmota, duše – proti sobě stále v sporu – sfingy obě vyslovte se konečně! Co ty chceš, kam zaměřuješ? v jaký neznámý taj pílíš, proč ty kvílíš a ty šílíš, ty zříš v boj náš netečně? Darmo! Sfinga vždy je němá, Memnon mlčí, slunce víra pouze na něm slzy stírá, jež nechala smutná noc; střízlivé vzplá zase jitro, pochybnost jak dříve mučí, ale Memnon nezazvučínezazvučí, Bůh nepřijde na pomoc! 59
Básně v knize È morta:
  1. I. Dvě tato pouze slova na obálce
  2. II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
  3. III. Když luny hasne bílý pruh,
  4. IV. Ó sladký hlase umlklý,
  5. V. Zářící labuť vylétla
  6. VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
  7. VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
  8. VIII. My v denní shon se probouzíme,
  9. IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
  10. X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
  11. XI. Jak proroku, pod pouště nebem
  12. XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
  13. XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
  14. XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,
  15. I. Myslil jsem, že jsem juž střás’
  16. II. Jak druhdy vavříny a kvítí,
  17. III. Ó bolesť veliký je mistr věru,
  18. IV. Říká se, že v temném lese
  19. V. Bublino! Z jaké hloubky jdeš?
  20. VI. Co může po nás jednou tady zbýti?
  21. VII. Když před lety první zněl pro Tebe kvil,
  22. VIII. Nelze, nelze zapomníti
  23. IX. Na Tobě se nejlíp ukázalo,
  24. X. Když nás všecko oklamá,
  25. XI. Ó zdali v nivách asfodelů
  26. XII. Žít dlouho – ne v tom není zisku,
  27. XIII. Jsou krásné duše v tomto světě žalu,
  28. XIV. Na jaře i v podletí
  29. XV. Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?
  30. XVI. Kdes v dáli hřbitov – jeden prostý kámen,
  31. XVII. Juž skoro se mi stáváš mythem
  32. XVIII. Když juž hrdý rozum víře
  33. XIX. (Z jara na hřbitově.)
  34. XX. Dost pláče již i žalu,