CYKLUS I.
(1889.)
[5]
„È morta.“
I.
Dvě tato pouze slova na obálce
Dvě tato pouze slova na obálce
a jaká propast, Bože můj, z nich zeje!
Tak mrtva, sama, opuštěná v dálce
se srdcem plným touhy, beznaděje!
Se srdcem plným touhy po domovu.
Dřív mezi námi vřelo pouze moře,
teď cestu neznáme k Jejímu rovu,
nás dělí věčnost – její vlny hoře.
Víc neuzříme vlídné Její tahy,
hlas dozněl pro vždy kouzlaplný, sladký.
Co plachet zdraví rodných břehů prahy!
Co ptáků letí přes ocean zpátky!
Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi
spí Ona, vlast svou jež tak milovala,
jí chtěla sloužit city a sny všemi,
a lhostejnost a chlad jen od ní vzala.
Spí sama, za rubáš má všecky boje
i přísnost duše, s kterou zřela vždycky
na umění tak jak na božství svoje
i v celý malicherný život lidský.
[7]
Spí samasama, jako životem šla sama,
jas v duši své a na rtech odříkání.
Kdo poví nám jen, jaké děsné drama
se hrálo v Jejím nitru v umírání?
Kdo poví nám, co duší naposledy
Jí táhlo, triumfů zda zašlých řada?
Či pouze lodě v oceanu sledy,
s níž domů vrátiti se srdce žádá?
Zda matky hlas, či sester úsměv milý?
Zda upřímný stisk věrné, družné dlaně?
Co dělo se, kdo při Ní stál v té chvíli,
kdy vlhký stín se klad’ na Její skráně?
Ó jak to divné! Zde vřel život dále,
ta malicherná o chléb půtka stálá,
shon po úspěchu v práci, potu, žale,
vír tuch a snů – a Ona umírala!
V tom snad jsme řekli: Život jaká báje!
Nám radost, edenu host, v zracích plála,
nám umění své otvíralo ráje
i příroda – a Ona umírala!
A stejné hvězdy, které u nás plály,
ty zřely na strhané tahy Její,
na upjatý zrak v nekonečnou dáli,
na chvějící se rety v beznaději!
8
To přešlo jako všecko. Dnes dvě slova
na listu obálce tak chladně psána.
Je mrtva. Nic víc. Kdy? Kde? ptáš se znova.
Je mrtva. Dosti! Píseň dozpívána!
Však Ona měla srdce těch, již věří,
dlí v světle jistě, co my po tmě jdeme,
my víme jen, jak den se smráká v šeři,
jak slabí jsme i tam, kde milujeme!
A ruka ruku chytá v slzách, v křeči.
Zda žijem v skutku, jsme jen stíny poutí?
Je mrtva – propasť zřel jsem stále větší
a celou noc jsem slyšel moře douti!
9
II.
Jak bouř, kdy řádí na horách,
Jak bouř, kdy řádí na horách,
po první ráně sta jich hučí
a každý hřbet a každý svah
se novým echem rozezvučí,
Ažaž ohlasy vše splynou pak
jediném bouřném ve hlaholu,
od země výš až do oblak
zní v jedné symfonii spolu:
Tak v srdce když bol zalehne,
hned první rána jiné vzbudí,
jak z řady sopek vyšlehne
žár bolesti a pálí v hrudi;
Aa jako ze slují a skal
bouř slévá se a roste echem,
též bytost zahrne tak žal
a roste v moře sny a vzdechem.
Těch zmijí kotouč neroztneš,
tu pravdu těcha neoklamá:
Jak na moři tak v srdci též
bouř každá doznít musí sama.
10
III.
Když luny hasne bílý pruh,
Když luny hasne bílý pruh,
dostává křídla lidský duch
a v křišťálný se vznese vzduch.
Ať mrtvý, živý, jedno jest.
Stejně se vznese v moře hvězd,
po stopách andělských jde cest.
Tam v dáli moře duní v břeh,
tam vítr chodí po hrobech,
tam kdosi zbaví se snů všech.
A silný láskou, vůlí svou
nad pláně, které v luně žhnou,
nad vlny, které temně vrou,
Sese vznese v stále větší let
ku domovu, k svým tíhne zpět
jak padající, hvězdný květ!
Kraj známý brzy pozdraví,
hor, lesů okruh modravý,
zná místa, kde se zastaví.
V té chvíli cítí u čela,
kdo spí, jak peruť anděla,
jež tichá jde a nesmělá.
11
Jen nakloní se zlehýnka
jak svit, jenž krad’ se z okýnka,
jak povzdech a jak vzpomínka.
A míru, klidu pln je vzduch.
Tak denně v pouť se vydá duch,
když luny hasne bílý pruh.
12
IV.
Ó sladký hlase umlklý,
Ó sladký hlase umlklý,
zda ztich’ jsi docela?
Van cítím slabý a dech mdlý
jak peruť anděla!
Ó sladký hlase umlklý,
v té chvíli, než jsi ztich’,
přes ocean tvůj dozvuk mdlý
mně kol hlavy se mih’!
Ten mroucí ohlas v duši mé
zas vzkřísil zašlý svět,
slast, již jen v snění tušíme,
kdy hlas ten jásal, květ!
Kdy všecky zvuky slavičí
ve stupnici své nes’,
jež duším pouze vyklíčí
na cestě do nebes!
Kdy kvetl v něm hvozd lilií
a šuměl doubrav dech,
žeh, jímž se vášeň opíjí
v jásavých akkordech!
Kdy s hrdličkami v postesku
se rozplýval a třás’,
a v davů bouřném potlesku
pak zalehnul a zhas’!
13
Kdy u klavíru jako v snách
nám chytal srdcí tluk,
a jako duha smíru táh’
se v žití nesouzvuk!
Ó v které písni naposled
jsi jásal a se chvěl,
než pro ztrnulý žasem svět
jsi pro vždy oněměl?
Či v nové síle, toužněji
v neznámých světech zníš
se nesa hvězdnou peřejí
vždy k slunci výš a výš?
Je možno, aby doznělo,
co žilo, pro vždycky,
jak smrt svůj dychla na čelo
polibek mystický?
Ó v kterém zvuku přírody
zníš, sladký hlase, dál?
Zníš z lesů písní lahody?
Zní z moře dna tvůj žal?
Zníš z šumu klasů, trav a třtin
blíž opuštěných cest?
Jdu lesem, zahrnul mne stín –
v mou duši padáš s hvězd!
14
V.
Zářící labuť vylétla
Zářící labuť vylétla
s písní se noříc do světlasvětla.
A tíhla výš a zpívala
v dál světa, jež se stmívala.
Hruď každou blahem zvlnila.
Však na ní se báj splnila,
Že,že, má-li znít labutí zvěst,
pták musí smrt v svých ňadrech nést.
15
VI.
Ó smrti, moře bez všech břehů,
Ó smrti, moře bez všech břehů,
jež břehy života nám trháš!
kam trosky lupu svého vrháš,
sny, krásu, velkost, lásku, něhu?
Ó kdyby aspoň v úkoj sladký,
co velké, krásné tady bylo,
se v jiném tvaru navrátilo
ve novém zjevu staré látky!
Ó kdyby aspoň oči vlídné
v hvězd paprscích nám vzplály zase,
nám žehnajíce ve zápase
v své záři mystické a klidné!
Ó kdyby aspoň bílé ruce
v květ leknínový proměněné
v šer, který nad námi se klene,
nám dech a rosu střely v muce!
16
Ó kdyby větví houštinami
v noc vůně plnou, smutnou, ztmělou
ten sladký hlas byl filomelou,
jak byla by tu stále s námi!
Však marná přání, ve atomech
vše rozprášeno, rozptýleno,
sen, vzpomínka je naše věno...
Jak smutně hučí vítr v stromech!
17
VII.
V té říši světla, jasné stíny duchů
V té říši světla, jasné stíny duchů
kde vznášejí se v šťastném zapomnění,
jsem viděl Slávu, stála nad Ní v snění:
Při davů jásotu a davů ruchu
já dost Ti dala, děla, zlatem planou
Tvé laury tmou a pláti nepřestanou.
Pak přišla Přízeň, chvěl se jí ret němý,
v své ruce věnec z bílých růží měla,
nad mrtvé čelo Jí se ukláněla:
Tys milována byla lidmi všemi,
hleď, slzy matky, sester, přátel kanou! –
Jen Eros mlčel a se chmuřil stranou.
18
VIII.
My v denní shon se probouzíme,
My v denní shon se probouzíme,
na břehu moře Ona dříme.
Jdem za svými sny, za svou prací,
v tůň věčnosti se Ona ztrácí.
Nás honí trudy s všední péčí,
klid Její hlubší, stále větší.
Za námi smrt jak fena běží,
Jí na srdci mír Boha leží.
Kolem nás života vře drama,
jsme v sporu, tísni – Ona sama.
I závidíme v umdlévání
dost často Jí to hlubé spaní,
Tutu samotu, kde klid jen dýchá
a z dálky zpívá moře zticha,
Aa vánky dýší od pobřeží. –
Jí na srdci mír Boha leží.
19
IX.
Ach, útěcho, ty rajský hoste,
Ach, útěcho, ty rajský hoste,
když největší je bolu břímě,
tu pomalu se tvoje símě
do srdce skládá a v něm roste.
Však zkypřena být půda musí;
pluh žalu dříve v dlani smrti
vše hroudy ješitnosti zdrtí,
sobectví křemen zkruší v kusy.
A zalita být musí země
dřív slzí hořkých vlahou slanou,
než vzácné símě rajskou manou
tam skane a se ujme jemně.
Však jednou v srdce hlubé líše,
tu roste v svitu lásky boží,
je nezadusí více hloží
a pučí též a kvete tiše.
20
Za kalich má pak resignaci
a za plod mír a poklid svatý,
jenž nad všecky se vznese ztráty,
jímž v eden se zas duše vrací.
Však nežli všecko to se stane,
proč tolik vzdechů srdce zryje?
Proč v kalich, jejž tu člověk pije,
nám tolik hořkých slzí skane?
21
X.
Kde pouze v žalu třesem rtoma,
Kde pouze v žalu třesem rtoma,
tam blažena je víra doma.
Kde s hrůzou zrak náš propast měří,
tam letí duše, která věří.
Kde bezdno, tma a noc nám zdá se,
tam šťastná víra – usmívá se.
My trny máme – ona růže,
ó třikrát blah, kdo věřit může!
22
XI.
Jak proroku, pod pouště nebem
Jak proroku, pod pouště nebem
jenž v modlitbě svůj trávil čas,
se zjevil černý havran s chlebem,
tak bolest navštěvuje nás.
To pták, jenž s dlaně Boha slétá
na nehostinnou světa step,
do srdcí černé stíny metá,
však v zobáku svém nese chléb.
Jeť v skutku bolest chlebem duší,
je mystická a svatá žeň,
jež v tom, co duši láme, kruší,
jí vlévá sílu zároveň.
A slabé duchy ve prach kácí,
však očišťuje silné jen,
háv první čistoty jim vrací,
jich vidinami plní sen.
A nechť i hlodá, nechť i pálí
ve nitru rána krvavá,
pták, bolest, časem se přec vzdálí,
chléb, síla v duši, zůstává!
23
XII.
Ó matko, kterou stihla taká rána,
Ó matko, kterou stihla taká rána,
smrt přečkat dítěte!
Ó jistě každá útěcha Ti dána
mře dřív, než rozkvěte!
Co říci lze Ti, slova jsou jen, slova,
byť plna něhy, zdob,
Ty, Doloroso, při každém zříš znova
ten v cizí zemi hrob!
Ty při každém zříš v celý život zpátky;
vše znova prožiješ,
ten první milý úsměv Její sladký
i první vavřín též,
Pakpak cizinou let dlouhý, triumfalný,
vše zlaté naděje,
a při všem zas ten děsný konec žalný,
až hruď se zachvěje!
A srdce Tvoje vždycky znovu ptá se,
kde naděj, těcha, Bůh?
V křtu slzí novém i muk ve zápase
div nepodléhá duch.
24
Boj krutý, jímž se probrat musíš sama
jak lesem bez všech cest,
než najdeš východ, žití smutné drama
kde bude plné hvězd.
Než najdeš cestu, na níž potká Boha
Tvůj skonejšený cit,
jenž řekne: „Kámen, kde Tvá klesla noha,
v Tvé cestě musil být;
Trntrn, který zdral Tě, vyrost’ z mojí dlaně,
jak růži Ty jej vem,
nechť v kříž se mění, nes jej odhodlaně,
nechť zastíní Ti zem;
Nechťnechť třeba v jediného hrobu stíny
Ti paprsk neskane,
pro perlu sáhni žalu do hlubiny,
ta, láska, zůstane!“
25
XIII.
Jak vojáci jsme v palbě divé;
Jak vojáci jsme v palbě divé;
smrt střílí do nás, zakuklený
to lovec Boha; odsouzený
je každý k ráně teď či dříve.
Vím, co lze na ten můj stesk říci:
To přírody je zákon nutný,
je ovšem krutý, zlý a smutný,
kolébka vždy je popelnicí.
A všecka věda, všecka snaha
je malomocná, třeba mříti,
jak nutno zrodit se a žíti,
toť přirozená světa dráha.
Juž mlčím a jen skláním hlavu,
co platno, nutnost velí tomu;
když pouti dost, je čas jít domů,
jak porod, smrt je stejně v právu.
Když pouti dost – však zde to vězí,
zde úskalí, jež trpce klame.
Proč bez rozdílu smrt vše láme
a divě řádí bez všech mezí?
Proč sbírá žitím unavené
tak jak ty jaré plné síly?
Proč k dětským rtům číš žluči chýlí?
Proč stíná hlavy posvěcené?
26
Proč ty, jichž plna žití kniha
dopsána není ani zpola,
bez výjimky v kraj stínů volá
a jak žnec klasy všecko stíhá?
Ty plné stejně jako prázdné,
ty nezralé tak jako zralé,
a mezi nimi kvítko malé?
Zde odpověď, zde přece vázne.
Proč svoji celou v žití dráhu
až v stáří každý nedokoná?
Snad, smrti, tajů tvojich clona
by mír mu dala, rosnou vláhu.
Proč jako v patriarchů době
nás neodvede anděl jemně?
Jak drahá by všem byla země!
Ký oltář byl by v každém hrobě!
Tak pouze Život zde nás dráždí
svou věčně starou, věčně novou
a děsnou mukou Tantalovou,
co brutálně nás v tom Smrt vraždí.
27
Svět lepší byl, neb ona žila v něm.
Longfellow.
XIV.
Já prostý poutník v světa kruhu,
Já prostý poutník v světa kruhu,
jenž zamyšlen rád k hvězdám zírám,
co krásného kde najdu, sbírám
a navlékám na písně stuhu,
Jájá musil se přec zastaviti
nad čarným zjevem duše Tvojí,
jež vždycky krásy ve závoji
všem dávala jen manu píti.
Nad amforou tou plnou vůně,
jež hudbou na svět kol se lila
a všecky jala, okouzlila,
jichž srdce idealem stůně.
Nad vzácnou, nevídanou shodou,
v níž cit a čin šly ve souzvuku;
sen s myšlénkou si daly ruku
jak paprsky dva čistou vodou.
28
Nad gracií, jež tam se chvěla,
kam padnul jen lem Tvojí řízy,
jíž byla každá všednost cizí,
neb k velkosti Tys vždy jen spěla.
A málo žen jsem našel v žití,
k nimž genius když v snu se shýbal,
by s uměním též v srdce vlíbal
jim hvězdný jas, jenž dobrem svítí.
Tak duše má se zastavila
u Tvé jak u leknínu, zticha
v noc bezhvězdnou jenž smutně dýchá...
Buď požehnána, duše milá!
29
CYKLUS II.
(1890 – 93.)
[31]
I.
Myslil jsem, že jsem juž střás’
Myslil jsem, že jsem juž střás’
poslední květ na Tvůj rov,
že juž píseň nemá slov
pro bolest a ve zápas.
Myslil jsem – však nové čas
z nenadání dal mi zas,
krůpěje to drobné hoře –
vždyť Tys byla celé moře
dobra, lásky, věčných krás.
33
II.
Jak druhdy vavříny a kvítí,
Jak druhdy vavříny a kvítí,
co neustával potlesk hřmíti,
se sypávaly k nohám Tvým
a umění tvé čisté, ryzí,
jak často slavil v řeči cizí
nadšených pěvců zvučný rým!
Kdo byl by řekl, den že bude,
kdo sotva jedno dítko chudé
z té bohaté žně úspěchů
na rakev Tvoji skane v tichu
v tu chladnou, černou mrtvých líchu
v slz přívalu a povzdechů.
Jež těšívalas písní svojí
a sílila ve těžkém boji,
kde byli, když tvůj čerstvý hrob
na rakev Tvoji čekal chtivý?
Jen kněze hlas zněl zádumčivý
a na Tvé rakve tvrdý strop
34
Jenjen padly kapky vody svaté,
však slzy horké, láskou vzňaté
ty v prázdno tekly později
a z očí těch, již doma klečí, –
co píseň slední v rodné řeči
já váhavě Ti zapěji.
35
III.
Ó bolesť veliký je mistr věru,
Ó bolesť veliký je mistr věru,
na jedné struně hrá jak Paganini,
jak slunce mroucí když se taví v šeru
v sta odstínů se tříštíc mezi stíny.
Však v barev hře vždy je to slunce stejné,
tak v odstínech slov jedna bolest kvílí
a vše ty tony a paprsky chvějné
jsou přec jen jediný pláč u mohyly.
Tak myslil jsem nápisy překládaje,
jež autor Sibyll psal Cecchinu Bracci,
za Tebou spěl jsem až na prahy ráje,
Tys ožila mi v jeho rmutném pláči.
Co cizímu kdys psáno bylo junu,
jenž zemřel v květu krásy své a mládí,
to rozchvívá teď srdce mého strunu
a české slovo v stejný ohlas ladí.
Jeť bolest jednajedna, a když začne zpívat,
je nejkrásnější, nesmrtelnou básní.
Již dosti, zrak mi začíná se stmívat....stmívat...
Tak oba mladí a tak oba krásní!
36
IV.
Říká se, že v temném lese
Říká se, že v temném lese
houba vedle houby sedá;
tak hruď když se bolem třese,
býti sám, to vzdechu nedá,
v mech jak houba vedle houby
v oko slza k slze sedá.
A ta slza píseň nese,
jest jich stále víc a více.
V bolesti mé černém lese
jsou to šedé holubice:
Rostou, kvílí, jest jich více
do tisíce, do tisíce!
37
V.
Bublino! Z jaké hloubky jdeš?
Bublino! Z jaké hloubky jdeš?
Ó rychle zpátky, zpátky spěš!
Paprsku! S jaké výše sem?
Zpět rychle, než tě zhltí zem.
Květino! Odkud z říše vil?
Líp, kdybych tebe nespatřil!
Motýle! Proč tak v slunci pláš,pláš?
Zpět, než si křídla potrháš!
Světluško! Co chce mdlý tvůj třpyt?
Ó zhasni dřív, než vzplá tvůj svit!
Myšlénko! Kam tvůj ostrý šíp?
Ó věř, tě nepojmout, je líp!
Ó duše, duše, co tu chceš?
Zde zmar a stín – ó zpátky spěš!
Tak odevšad to v sluch mi zní,
jak stálá píseň pohřební.
38
A přec to musí vzletět, plát,
hrát v slunci, zpívat a se smátsmát.
A přec to musí žíti dál,
by veliký zbyl po tom žal,
Byby v srdce hlouběj vryl se hloh,
by někdo pro to plakat moh’!
39
VI.
Co může po nás jednou tady zbýti?
Co může po nás jednou tady zbýti?
Víc nejsme přec než ve hře větrů listí,
než schnoucí a vadnoucí luční kvítí,
než hvězdná tříšť, když pádem svým se čistí.
Jen prázdná zvěst: „On po dobru žil v touze,
za krásy plachým fantomem se honil,
zrak zjasnil, v pláč jejž zakalila nouze,
před nikým, před Bohem jen čelo sklonil.“
A nejlepší to nápis, však ten časem
déšť rozhlodá a vítr křídlem zdeptá
a metlice svým zlatým skryje klasem
a budoucnost jen mlčí, dál se neptá.
Ta na oltář svůj vznese jiné modly,
jmen jiných plesným opojí se křikem,
ze současníků poslední až prodlí
nad zapadlým tvé slávy památníkem.
40
Pak i ten umře – poušť jen kol a ticho,
kde laury jsou, kde sláva vytisknuta,
kde, zvěsti, polnice tvá a kde, pýcho,
tvá hrdá šíj? – Ve hrobě rakev dutá
Sese rozpadává zatím zvolna taky....taky...
jak slzy rosné perly leží v kvítí.
Ó skloňme v pokoře a v pláči zraky –
Co může po nás jednou tady zbýti?
41
VII.
Když před lety první zněl pro Tebe kvil,
Když před lety první zněl pro Tebe kvil,
já tenkráte myslil, že šťastný jsem byl,
že poznal jsem život i jeho cíl –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
To maska jen byla, kýs neznámý bůh
strh’ mi ji rázem, snů konec i tuch;
dnes k požitku němý, k slávě jsem hluch –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A brzy jsem poznal celý ten trud,
ten zápas, to pachtění, velký ten blud,
ten před vlastní bídou zoufalý stud –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A brzy jsem poznal, že věrnost je klam,
jak mnoho jsem vědět chtěl, málo jak znám –
že ve víru zástupů vždycky jsem sám.
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A bludičky, slávy ten prchavý lesk,
ten fosfornou září též v oko mi blesk’,
s ním však ten prastarý ozval se stesk: –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
42
Tak dneška se třímám, jitro mi sen,
noc Nirvany zvěst mi – mukou je den,
mé písně jen větrem vzdutý vír pěn –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
S dnem po dnu se rvu a Ty tichounce spíš,
jen tiskneš si blíže k rtům Nepenthu číš,
co snem jest, co životem sotva juž víš –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
A nad Tebou vyrůstá hloží a pýr
a kol Tebe uhání šílený vír,
já míru mám přání jen, Ty však máš mír –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
Ach, bubliny! Splasknem, jak stiší se pláň,
chceš chytat je, vlhká jen zbude ti dlaň,
ó splaskni též, bublino, v Nirvany daň,
jen tam, tam všecko se ztiší –
Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?
43
VIII.
Nelze, nelze zapomníti
Nelze, nelze zapomníti
onen večer plný kouzla,
plný snivé poesie,
kdy Ty u nás naposledy
zpívala jsi, bolest v duši,
Amneris.
Stále před sebou zřím v duši
závěreční velkou scénu:
V hrobku vstoupila juž Aida
za milencem, nad nimi jen
klečí v pláči zoufající
Amneris.
Klečí s velkým žalem v duši
jako socha, jako přelud...
Dole ti se objímají,
heroicky jdou vstříc smrti,
ve výši jen klečí sama
Amneris.
Scena ta mi přišla v mysl,
když jsem zvěst čet’ o tvé smrti:
Scena věčnosti a světa
přede mnou se otevřela,
jiní milenci a jiná
Amneris.
44
Milenec slul Smrt a seděl
v říši stínů, v jeho náruč
Ty jsi tiše sestoupila,
nahoře kdo zůstal klečet,
my jsme byli, zoufající
Amneris.
Zasnoubena králi stínů
ticha po jeho dlíš boku,
piješ z rtů mu zapomnění;
snad Jsi šťastná, klid je štěstí, –
leč kdo ptá se po té smutné
Amneris?
45
IX.
Na Tobě se nejlíp ukázalo,
Na Tobě se nejlíp ukázalo,
krásnou býti, jak to v žití málo;
co z Tvé krásy – pouze pověst pouhá,
marné sny a nesplněná touha.
Na Tobě se nejlíp ukázalo,
slavnou býti, jak to v žití málo;
dozní potlesk, laury svadnou záhy,
zbude pouhý zvuk, prut věnců nahý.
Na Tobě se nejlíp ukázalo,
dobrým býtbýt, a byť to život stálo,
že je všecko. – Dávno hrob Tě schráníschrání,
a přece jaké z Tebe požehnání!
46
X.
Když nás všecko oklamá,
Když nás všecko oklamá,
vše se v příkrov černý halí,
jedna hvězda svítí v dáli,
jedna hvězda nad náma.
Na mrtvé to vzpomínka,
ta je s námi, vždy nám bližší,
v duši každou bolest ztiší,
jen se dotkne zlehýnka.
O všem vědí, co nás rve,
naši mrtví, co nás týrá;
úkoj, který neumírá,
pít nám dají z číše své.
O všem vědí, tichý spád
slzí našich dobře znají,
jen se tiše usmívají
a v sled řeknou: Pojďte spát!
47
XI.
Ó zdali v nivách asfodelů
Ó zdali v nivách asfodelů
Tvůj drahý posud bloudí stín?
Co vzdechů, vzpomínek i želu
dnes k němu splývá do hlubin!
On čistý juž, host jiných vlastí,
jenž jiným zvukům slouchat zvyk’,
on umí zřít juž bez účasti
ve klidu božském v pláč a vzlyk.
Dnes přece zastaví se chvíli:
Zkad táhne sem ta ozvěna?
Tak bílá lilie se chýlí,
svou vlastní vůní znavena.
Ty hlasy tak jsou milé, známé,
tak mluví pouze otčina,
čár máku z Lethy juž se láme,
stín zachví se a vzpomíná!
48
Hlas rozeznává sestry, matky,
vstříc letět jim chce – marný sen!
Vod povrch nezčeřen je hladký,
jen z dálky zní ten pláč a sten.
Jak vodní květ se zavře zase
v svou dumu, kolem šeř a tiš...
Však nám zde vzchází poklid v jase
tou myšlénkou, že o nás víš!
49
XIIXII.
Žít dlouho – ne v tom není zisku,
Žít dlouho – ne v tom není zisku,
to pouze větší stopa v písku,
již stejně setře vichr v trysku.
Žít v plesu – ne v tom není štěstí,
toť zlatý štít je navrch nésti
a pod ním blud a klam a scestí.
Žít v slávě – to je teprv málo.
Cos na chvilku nám v uchu hrálo,
dost slzí to, víc krve stálo.
Žít v sobě – to je žíti v Bohu,
toť květ z malého lákat hlohu,
toť míň, než chcichci, a víc, než mohu.
Tys žila taktak, a proto právě
máš slzy v hrobu svého trávě,
své pevné místo v boží slávěslávě,
Tožtož v srdcích všech, kdo Tebe znali,
kdo jednou jen Ti naslouchali
a pro vždy Tebe milovali.
Neb co můž’ člověk více chtíti:
než sobě zůstat věrným v žití,
být prostým jak to luční kvítí?
50
Neb co můž’ člověk si víc přáti,
než sobě žít a bratru dáti
a umění žít ve závrati?
Tys našla směr, kde v každém čase
s umělcem člověk potkává se
ve harmonické, plné kráse.
Žít dlouho, v plesu, slávě – masky!
To pouhé sny, to vložné sázky,
již podstupujem bez otázky,
Jižjiž splácíme, když prohráváme,
na slední kartu když vše dáme,
když vše se láme, vše když klame.
Oč líp je, žíti plně, krátce!
Ach, starý sbore, jak zníš sladce –
a nejlíp umřít v klínu matce!
51
XIII.
Jsou krásné duše v tomto světě žalu,
Jsou krásné duše v tomto světě žalu,
jak bílé zářné květy jasmínové,
vždy leskem šatí jeho tvrdou skálu
a dýší vůní v síle vždycky nové.
Jim z kalicha se sladká něha prýští,
to mana soucitu a smilování,
jim láska se jak těžká perla blýští
na lupení, až květ se pod ní sklání.
A žehnání jich vůně sije tichá
a nevědomky s nich kol rosa padá
a hudbou snivou do srdcí to dýchá
a svitem hvězd se na trpící skládá.
Jest v srdcích z památky jich tolik jasu,
čím dále hrob jich zarůstá víc travou,
že kdo v nich žije, chápe dobro, krásu
i světa běh i Boha s myslí pravou.
52
XIV.
Na jaře i v podletí
Na jaře i v podletí
bouří tisíc přeletí
kolem srdce, kolem hlavy,
však Tvůj obraz vlídný, smavý
živ je v naší paměti.
Smrt co mohla zmoci tu?
A co život bez citu?
On byl, ona také byla,
Ty však dobrá, drahá, milá
plná víry, soucitu
Svítíšsvítíš v naše podletí,
kde sta bouří přeletí.
Ta nás ohne, ta nás zdrtí,
Ty však žití vzdor i smrti
žiješ v naší paměti!
53
XV.
Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?
Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?
Tak častokrát se, mysle na Tě, ptám.
Vy spíte tiše – my tu jeden shon,
hned vlny žití vzruch, hned její sklon.
Vy spíte tiše – a my jdeme kol
ve srdci závist, záští, hněv a bol.
Vy spíte tiše – a my jeden chvat
zde rvát se, mstít se, jen ne milovat.
Vy spíte tiše – my to víme též,
že máte pravdu, my honíme lež.
A přece v tom všem býti musí cíl,
jenž s vámi by nás, mrtví, usmířil.
Až sejdeme se kdesi v slední sen,
byste nám řekli: Klid váš zasloužen!
54
Ach, tolik trudů za rubáš.
Platen.
XVI.
Kdes v dáli hřbitov – jeden prostý kámen,
Kdes v dáli hřbitov – jeden prostý kámen,
pár věnců suchých a pár svadlých kytic
a nápis v cizí řeči, sotva slovo
o domovu cos hovoří a vlasti
a kolem ticho – cizinka tu leží –
i v den, kdy každý hrob má svoji oběť
slz, přání, modlitby a marné touhy –
To všecko jest a nadarmo se ptáš:
Ach, tolik trudů – za rubáš!
A žiješ spolu zas ten život celý,
jak můžeš si jej sestrojiti v duchu:
Tu péči matky od prvního kroku,
ty nemoci vše, ty úrazy dětství,
ty snahy mladé duše, vzletět k světlu,
ty první boje s drsnou skutečností,
ty první laury potlesku a slávy,
jak v zrcadle to vše před sebou máš –
Ach, tolik trudů – za rubáš!
55
Pak honbu světem – únavy ty steré,
tu přátelství, jež malomocné k skutku,
tu láska – nedala, co slibovala,
a práce, cesty a zas cesty, práce
a žízeň úspěchu a žízeň slávy
a slina pomluvy a zradné péro,
jež kupčí s úsudkem svým, kdo dá více –
a nové touhy, tuhneš, vřeš a pláš...
Ach, tolik trudů – za rubáš!
A návrat domů – krátký pouze oddech
a nové sklamání a nové boje
a rozloučení s matkou, se sestrami
a dálná, dlouhá cesta za ocean
a touha po nich, touha po domovu
a nemoc a to těžké umírání
a ten hrob v cizí zemi – A co ještě?
Jen upomínka naše, věrná stráž...
Ach, tolik trudů – za rubáš!
56
XVII.
Juž skoro se mi stáváš mythem
Juž skoro se mi stáváš mythem
v tom zámořském tak dálném hrobě!
Jen jako ze sna ještě k Tobě
se vracím temným veden citem.
Juž skoro se mi stáváš mythemmythem,
snem o kráse a idealu,
jenž v zkonejšeném srdce žalu
plá shovívavým sladkým svitem.
Juž skoro se mi stáváš mythem,
vždy výš se vznášíš, skoro denně
zřím za Tebou jak okouzleně,
jsi hvězdou, juž pláš nebes štítem.
Ve vínku z písní Tobě svitém,
je zelený a posud svěží,
jak rosa moje bolest leží –
Juž skoro se mi stáváš mythem.
57
XVIII.
Když juž hrdý rozum víře
Když juž hrdý rozum víře
bolem udolán se vzdává,
jedno jak stín před ním vstává,
co jej v odboj vztyčí zas.
Proč Bůh v svět vrh’ lidskou duši,
dal jí sílu, svět si stvořit,
proto, by jej mohl zbořit
smrtí těla v krátký čas?
Jesti každá duše světem
nadějí, snů, tuch a skutků,
každá jásá, úpí v smutku,
každá kosmu zrcadlem.
Na jak dlouho je svým světem,
v jaký cíl, když hrob vždy číhá,
rakve stín se nad ní zdvihá?
Jdem-li v nic, proč vůbec jdem?
Je-li v skutku za závojem
taje něco, duch co hledá,
co nám dýchat, spáti nedá,
proč to má být ztajeno?
Nebylo by pro nás lépe
znáti cíl a důvod znáti,
než se takto slepě hnáti,
nevědomost za věno?
58
Bůh a člověk – život, věčnost –
hmota, duše – proti sobě
stále v sporu – sfingy obě
vyslovte se konečně!
Co ty chceš, kam zaměřuješ?
v jaký neznámý taj pílíš,
proč ty kvílíš a ty šílíš,
ty zříš v boj náš netečně?
Darmo! Sfinga vždy je němá,
Memnon mlčí, slunce víra
pouze na něm slzy stírá,
jež nechala smutná noc;
střízlivé vzplá zase jitro,
pochybnost jak dříve mučí,
ale Memnon nezazvučínezazvučí,
Bůh nepřijde na pomoc!
59
XIX.
(Z jara na hřbitově.)
(Z jara na hřbitově.)
Na všech snítkách jaro mladémladé,
lehký nádech jako sen
se jak spící hudba klade,
kudy kráčím zamyšlen.
Ne, to ještě listí není,
i ta tráva jako dech,
co v sluch padá v tichém znění
nežli píseň spíš jest vzdech.
Za zdí v poli skřivan jásájásá,
sotva slet’ sem, rázem ztich,
s věnců bludný vánek střásá
pár jen listů sežloutlých.
V krátce luh se rozezvučí,
květů, zvuků orgií,
země s nebem ve náručí
vesnou až se opijí!
Zde jen ticho – tady kráčí
i to jaro po špičkách,
trilek ptačí mlkne v pláči,
naději zde tlumí strach.
60
Jeť ta vesna na hřbitově
plna tiché lahody,
cítím na každičkém rově
svatou úctu přírody,
Byby ti mrtví jen pár sáhů
necítili pod zemí
listů ševel, rosnou vláhu
s budoucími růžemi,
Abyaby se jim sladce zdálo
v tmě jich slepých zřítelnic,
že zde ztratili jen málo,
získali tam stokrát víc!
61
XX.
Dost pláče již i žalu,
Dost pláče již i žalu,
spi v chladném klínu země,
spi tiše, sladce, jemně,
jak v klínu matčině;
Tvé jméno v srdcí skálu
je, pokud žijem, vryto,
čím bylas nám, Bůh ví to
a srdce jedině!
Spi – život Tvůj byl krásný,
on unaveným skráním
byl sladkým požehnáním
a křídlem ku ráji.
Jak velká voda jasný,
jak list lilije ryzí
a plný vláhy, mízy
těm, kdo tu zoufají.
Spi na pobřeží moře,
spi v cizí země klínu,
v ten velký zástup stínů
splyň, k němuž všichni jdem
jak po neschůdné hoře;
však spíš přec pod hvězdami,
jichž svit nám sladký, známý;
je všady svatá zem.
62
Ta matka všech nás drahá
nad Věčna klímá strží,
své děti v klínu drží
je vinouc k srdci blíž;
co po nás teprv sahá
ta velká ruka stinná
a ona pohostinná
se otvírá – ty spíš.
V poslední pozdrav ještě
na poslední hrst země,
jež dolů klesá jemně,
můj sprchni tichý zpěv
jak růžných lístků deště;
jen sladké ciť z nich vání,
ať nikdo neví ani,
že prší na rakev.
63
OBSAH.
CYKLUS I.
I. Dvě tato pouze slova na obálce7
II. Jak bouř, kdy řádí na horách10
III. Když luny hasne bílý pruh11
IV. Ó sladký hlase umlklý13
V. Zářící labuť vylétla15
VI. Ó smrti, moře bez všech břehů16
VII. V té říši světla, jasné stíny duchů18
VIII. My v denní shon se probouzíme19
IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste20
X. Kde pouze v žalu třesem rtoma22
XI. Jak proroku, pod pouště nebem23
XII. Ó matko, kterou stihla taká rána24
XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé26
XIV. Já prostý poutník v světa kruh28
CYKLUS II.
I. Myslil jsem, že jsem juž střás’33
II. Jak druhdy vavříny a kvítí34
III. Ó bolesť veliký je mistr věru36
IV. Říká se, že v temném lese37
V. Bublino! Z jaké hloubky jdeš?38
VI. Co může po nás jednou tady zbýti?40
VII. Když před lety první zněl pro Tebe kvil42
VIII. Nelze, nelze zapomníti44
IX. Na Tobě se nejlíp ukázalo46
X. Když nás všecko oklamá47
XI. Ó zdali v nivách asfodelů48
XII. Žít dlouho – ne v tom není zisku50
XIII. Jsou krásné duše v tomto světě žalu52
XIV. Na jaře i v podletí53
XV. Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?54
XVI. Kdes v dáli hřbitov – jeden prostý kámen55
XVII. Juž skoro se mi stáváš mythem57
XVIII. Když juž hrdý rozum víře58
XIX. Na všech snítkách jaro mladé60
XX. Dost pláče již i žalu62
E: js + sf; 2002
[64]